Byl to vizionář, který se staral o své dělníky a vybudoval továrny na ohýbaný nábytek, jehož věhlas trvá dodnes. Michaelu Thonetovi (1796–1871), muži, který předběhl svoji dobu a zasloužil se o výrazný rozvoj regionu, patří 10. díl seriálu MF DNES.
Po fabrice chodíval v montérkách a návštěvníci se Michaela Thoneta občas ptali, kde najdou pana továrníka. „Zůstal obyčejným člověkem. Nikdy se nechoval jako zbohatlík, byl stolař a tak i vystupoval," říká amatérský badatel a znalec jeho života Jiří Uhlíř.
Thonet přišel na Moravu v roce 1856 jako prozíravý podnikatel za levnou pracovní silou a dřevem. Nic z toho totiž Vídeň, kde se proslavil, neměla.
Vyhnul se velkým průmyslovým centrům a hledal městečka obklopená lesy. Proto si vybral právě Koryčany a později i Bystřici pod Hostýnem, proto taky koupil vsetínské panství. Že k němu náležel i zámek či pivovar, nebylo důležité, šlo o dřevo. Skutečnost, že jej pak Michaelovi synové prodali vdově po Tomáši Baťovi, Marii, je jen perličkou na celém příběhu.
Oba muže totiž historikové často srovnávají, ačkoliv každý z nich žil v jiné době a Thonet zemřel pět let před Baťovým narozením. Společného měli hodně.
„Thonet svým dělníkům stavěl domky, zavedl sociální systém a založil vlastní průmyslovou školu ve Valašském Meziříčí, kde si vychovával tehdejší dílovedoucí," popisuje Radmil Tomčík, manažer jakosti v bystřické společnosti Ton, který se zajímá o historii této firmy.
Ještě před koncem 19. století měla Bystřice i firemní školku a dlouhodobí zaměstnanci dostávali odměny ve vnitropodnikové měně, kterou mohli platit různé zboží.
O povaze nebo zálibách starého pána – v době, kdy přišel na Moravu, byl šedesátník a továrnu už vedl se svými syny – nejsou dochované prakticky žádné informace. Z mnohých náznaků se však dá vytvořit obraz člověka plně zaujatého svou prací. Muže nadaného, pracovitého, vytrvalého, který znal cenu lidské práce a rodinných pout.
Ohnout nebo zlomit
Michael Thonet se narodil v roce 1796 v Boppardu nad Rýnem a vyrůstal jako jedináček. Jeho otec byl koželuh, syn ale nechtěl jít stejnou cestou a vyučil se stolařem. Byl mimořádně zručný, precizní a nebál se experimentovat.
Techniku ohýbaného nábytku, v té době už známou, zdokonalil metodou pokus a omyl. Heslo, kterému podřídil svůj výzkum, znělo „Ohnout nebo zlomit".
První pokusy s pařením a ohýbáním dřeva spadají do období kolem roku 1830, kdy už byl Thonet otcem rodiny. Jeho nejstarší malosériové výrobky, známé jako boppardské židle, byly ještě na hony vzdálené elegantním a lehkým thonetkám. Vyráběl je z několika vrstev dýhy lepené klihem.
Ve Vídni pak přišel na to, že svazek tenkých hranolků jde ohýbat také – a navíc je variabilnější. Z těchto zkušeností nakonec vyrostl popravdě geniální vynález ohýbání napařených tyčí z masivního dřeva, které se upínaly do kovové formy. Díky němu mohl Thonet rozjet velkosériovou výrobu.
Unikátní bylo i cílení na jednoduchost montáže. Židle se musely vejít do plochých krabic a rozložené na díly, aby se zjednodušil export.
Osud mu v počátcích podnikání i rodinného života příliš nakloněný nebyl. Měl celkem 13 (podle některých pramenů však 14) dětí, jenže dospělosti se dožilo jen pět synů. I v době, kdy byla dětská úmrtnost vysoká, stíhala Thonetovy děti častěji než bylo běžné. Proč, to už se těžko dozvíme. Rodina ale tragédie přestála a držela pohromadě.
Zásadní zlom znamenalo pro Michaela v roce 1841 setkání s knížetem Klemensem von Metternichem, který mu – okouzlen Thonetovým nábytkem – otevřel cestu do Vídně. Na firmu se začaly valit zakázky měšťanů i zájem císařského dvora a šlechtických rodů. To už Thonet překročil čtyřicítku.
O dvacet let později místo odpočinku otevřel fabriku v Koryčanech a na svět přišla slavná „čtrnáctka", židle původně vymyšlená pro kavárny, která se však dostala i do světových koncertních síní nebo do Oválné pracovny Bílého domu.
„Prokazatelně na ní sedával ještě Ronald Reagan, jestli i jeho nástupci, to už nevím," líčí Jan Křivánek z Koryčan, jehož dědeček vedl zdejší fabriku ve 20. letech minulého století. Tehdy byla na vrcholu a měla 4 500 zaměstnanců včetně takzvaných vyplétačů, kteří pracovali doma a dodávali výplně židlí a houpacích křesel.
Lidé v Koryčanech o Thonetovi mluvili vždy v dobrém. Nemohli ani jinak, vždyť město prakticky vybudoval. Domy, které jsou kolem fabriky, stavěl pro dělníky a dbal i na vzdělání svých lidí.
O pět let později (rok 1861) vznikla továrna v Bystřici pod Hostýnem a za jeho života začala ještě výroba v Halenkově. Otevření vsetínského provozu už se však nedožil. Zemřel v roce 1871 ve věku 74 let ve Vídni, kde zůstávalo rodinné i firemní zázemí.
Synové prošli ve firmě výrobou od nejnižších pozic
Morava však nebyla jen místem, kam by jezdil za prací. V Koryčanech po Thonetovi zůstala rodinná vila, kterou před třemi lety získalo město. A žil i v Bystřici, jeho byt byl součástí areálu.
Dnes je v jeho sousedství opravená Thonetova vila, tu ale stavěli až synové poté, co byt zničil jeden z požárů, které se výrobnám dřevěného nábytku nevyhýbaly. V Bystřici jsou doložené tři velké požáry, hořelo i v Koryčanech.
„Lidé vzpomínali, že fošny tehdy létaly po celém městě," připomíná Křivánek.
Na vzniku moravských továren už se podíleli synové, na zlatém podnose však nedostali nic.
„Každý z nich prošel výrobou od nejnižších pozic a musel prokázat zručnost i manažerské schopnosti," upozorňuje Eva Nedělníková z bystřické radnice, která se věnuje expozici ohýbaného nábytku v tamním zámku.
Po smrti Michaela se bratři střídali ve vedení podniku a před první světovou válkou už nastoupila třetí generace. Nejvýraznějším ze synů byl prostřední August.
„To byl hnací motor firmy, na několik let se stal i starostou Bystřice," říká Tomčík. Přítomnost Thonetových továren byla podstatná pro celý region. Pro Bystřici vybudovali vodovod, přivedli železnici, s níž šel i přirozený rozvoj města.
Snad každý si vybaví ve spojení s Thonetem některou z typických židlí či houpacích křesel. Firma ale vyráběla prakticky všechno.
„Dokázala vybavit domácnost od prkýnka na toaletu, což je zdokumentované, až po komplikované skříně," dodává Nedělníková.
V sortimentu byla zastoupena i houpací a skládací křesla, vybavení kanceláří, holičství, divadelních hledišť, ale také postele, lehátka, zástěny, dětský nábytek nebo nábytek pro panenky. V Bystřici se vyráběly rovněž housle, tenisové rakety, sáně a během války zase třeba bedny na střelivo.
Nástup hospodářské krize však přivedl firmu do útlumu, nákup nového nábytku se v žebříčku priorit lidí propadl až na dno. Proto v roce 1926 bratři Thonetovi přistoupili na spojení s německou konkurenční firmou Mundus a pro dalších dvacet let vznikla akciová společnost Thonet-Mundus. Po druhé světové válce už to byl Národní podnik Thonet s ředitelstvím v Praze, od 50. let firma funguje pod značkou Ton a sídlo má v Bystřici.
Rodina se dnes dělí na dvě větve – německou a rakouskou. Ve výrobě nábytku pokračují obě, od ohýbání se ale odklonily.