NEKROLOG
Českou krajinnou ekologii, ochranu přírody a krajiny nečekaně postihla velká ztráta. V pondělí 5. března zemřel v Brně ve věku 75 let doc. Ing. Antonín Buček, CSc. Již během studií na brněnské lesnické fakultě vzal za své krédo svého učitele profesora Aloise Zlatníka, geobiocenologa a ochránce přírody – totiž že výzkum přírody není možný bez její ochrany. V tomto duchu působil výzkumně, pedagogicky i organizačně přes půl století, a to vždy s vysokým nasazenímavelmi důsledně.
Po krátkém zaměstnání v lesnickém provozu a při stanovištním průzkumu lesů zaměřil svůj zájem na problematiku celé krajiny jakožto životního prostředí nejen lidí, ale i živočichů a rostlin. Stal se vědeckým pracovníkem Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně. Na tomto významném krajinovědném pracovišti téměř 20 let úspěšně vedl právě oddělení životního prostředí. Byl protagonistou kritického hodnocení výstavby jihomoravského vodního díla Nové Mlýny, vzápětí i projektu průplavu Dunaj–Odra–Labe. Neohroženě se v 70. letech postavil i proti výstavbě automotodromu v Podkomorských lesích u Brna. Vždy promyšleně, se znalostí přírodních poměrů a souvislostí, s dostatkem argumentů místo pouhých výkřiků.
S inženýrem Igorem Michalem zpražského Terplanu (Státního ústavu pro územní plánování) vytvořili konstruktivní dvojici, pod jejímž vedením vznikl například roku 1985 Ekologický generel ČSR – kritický rozbor životního prostředí našeho státu. S urbanistou architektem Jiřím Löwem a dalšími odborníky vytvářel koncepci a metodiku územních systémů ekologické stability krajiny.
Léta byl organizátorem každoročního semináře na téma ÚSES – zelená páteř krajiny, stejně jako odborné konference Venkovská krajina. Stál u zrodu a posléze byl i předsedou multioborové České společnosti pro krajinnou ekologii – národní odnože Mezinárodní asociace pro ekologii krajiny (IALE).
Nesporně i romantický nádech měla Antonínem Bučkem iniciovaná a organizovaná dnes již legendární Akce Dno. V průběhu 80. let se na ni každoročně sjížděli dobrovolní ochránci přírody ze všech koutů bývalého Československa, aby z budoucího dna spodní novomlýnské nádrže pod Pálavou přesazovali na vhodné lokality mimo záplavu kriticky ohrožené bledule letní a další vzácné rostliny včetně leknínů. Však o tom také ekologický filmař Ivan Stříteský natočil jeden ze svých nejúspěšnějších filmů – Chválu bláznovství.
Po zrušení Geografického ústavu ČSAV roku 1993 odešel Antonín Buček na Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie působil až do konce svého života. A třebaže se zde roku 2002 habilitoval v oboru ekologie lesa, věnoval se nejen výzkumu lesních společenstev, ale nadále i celé krajině. Svědčí o tom jeho významná spoluúčast při tvorbě obsáhlého Atlasu krajiny České republiky (2009). Přednášel nejen na lesnické a zahradnické fakultě Mendelovy univerzity, ale i na Masarykově univerzitě.
A jen sotva by se bez iniciativy docenta Bučka a objevitelské erudice jeho doktoranda Zdeňka Hrubého podařilo obnovit výzkum na legendárních polygonech profesora Zlatníka v pralesích ukrajinských Karpat, založených ve 30. letech minulého století. Docent Buček bádal i na Kubě, věnoval se záchraně dračinců na jemenském ostrově Sokotra, zúčastnil se i prognózy vlivů plánovaných zimních olympijských her v Soči na krajinu Kavkazu.
Zanechal po sobě přes 400 odborných i popularizačních publikací. Obsáhlou kapitolou je jeho působení v Českém svazu ochránců přírody, kde byl předsedou základní organizace Veronica a spoluzakladatelem a velmi aktivním členem redakční rady stejnojmenného časopisu, který v Brně vychází již přes 30 let. Rád si zanotoval zejména horňácké písničky při cimbálové muzice Veronica. Když roku 2009 byla docentu Antonínu Bučkovi udělena prestižní Cena Josefa Vavrouška, stalo se tak právem: získal ji člověk nad jiné prospěšný a zasloužilý ve výzkumu a ochraně přírody a krajiny.
Svůj obdivuhodně plodný život zasvětil odporu proti negativním vlivům přebujelé a rozmařilé civilizace.