Mykolog Petr Kohout z Akademie věd vysvětluje, které houby může ohrozit sucho a změna klimatu, a odhaduje také, jaká bude letošní houbařská sezona.
Houbařská sezóna se v důsledku klimatických změn každým rokem prodlužuje. Mluvíme ale o délce období, nikoli o plodnosti, říká mykolog z Akademie věd Petr Kohout. Houbám by podle něj velmi pomohlo, kdyby v Česku byly i malé lesní plochy, kde by se mrtvé dřevo neodklízelo. „Více Boubínů do Česka!" vyzývá vědec.
....
PŘÍRODA SI PORADÍ, ALE CO ČLOVĚK?
* Co tedy klimatické změny v souvislosti s houbami dělají s ekosystémem?
Ve velice dobrém časopise Nature Communications teď budeme publikovat článek, v němž se zabýváme vlivem klimatu na houby v globálním měřítku. V článku jsme ukázali, že různé druhy mykorhizních hub, které jsou prospěšné rostlinám, jsou schopny růst v relativně úzkém rozmezí teplot. Naopak patogenní houby, které mohou rostliny poškodit, mají rozmezí teplot výrazně širší. Ukazuje se, že mykorhizní houby jsou nejnáchylnější na změny prostředí. Když se změní klima, právě mykorhizní houby se s mnohem větší pravděpodobností dostanou do prostředí, které je pro ně nevýhodné. Nesnažíme se z toho dělat nic moc alarmujícího, je to ale vlastně první studie, která něco takového ukazuje. Je dělaná na asi 1500 druzích hub ze 70–80 tisíc známých druhů.
* Jak vysoká je šance, že si příroda poradí sama?
Houby mají velkou výhodu, že jejich spory se velice dobře šíří. Je tedy vysoká šance, že se houby rozšíří na vhodnější místo. Bavíme se ale o pár druzích, které už tohle dokázaly. Příroda si vždy nějak poradí. Život na planetě byl dlouho před námi a bude i po nás. Otázkou spíše je, jak tyto změny ovlivní fungování přírody z pohledu lidských potřeb. Popsaných druhů je skutečně skoro 80 tisíc a celkem jich je na planetě přibližně milion. Problém je v tom, že my nevíme, jak moc důležité jsou druhy, které se klimatu přizpůsobit nedokážou a z prostředí vymizí. Biologie je problematičtější než chemie nebo fyzika v tom, že nejde změřit vše najednou. Pracujeme s mnohem komplexnějšími systémy a nejsme schopni pochopit každý jednotlivý krok přírody. I tak jsou výsledky naší studie relativně děsivé.
* Co děsivého vaše studie konkrétně sděluje?
Hrozí, že když se klima rychle změní, mykorhizní houby se dostanou mimo svou komfortní zónu a po třeba deseti letech budou nahrazeny jinými houbami, které mají komfortní zónu v jiné teplotě – a přestanou rostlinám poskytovat potřebné služby. Netýká se to ale patogenních hub, které naopak mohou rostliny negativně ovlivňovat. A to je ten hlavní problém. Kdyby se to týkalo všech hub stejně, dá se očekávat, že se systém sice bude měnit, ale zůstane v něm rovnováha.
* Co se stane, když tato balance bude narušená?
To nevíme. Vůbec nejsme schopni to předjímat. Nejhezčí příklad je z 19. století, kdy se Angličané a další kolonialisté snažili na jižní polokouli pěstovat borovice. Neustále tam vozili semena borovic a smrků z celé severní polokoule. Vždycky jim vyrostl semenáček a po roce dvou jim uhynul. Celá desetiletí tam nebyli schopni tyto stromy pěstovat. Až někoho napadlo tam nebrat semena, ale semenáčky. A se semenáčky tam zavlekli i mykorhizní houby. A teď jsou borové plantáže po celé Africe či Argentině. Pro rostlinu jsou mykorhizní houby naprosto nepostradatelné. Není schopna bez nich žít.
* Bez hub začnou umírat lesy.
Ano, pokud začnou mizet mykorhizní houby, bude to mít na lesy negativní vliv. V dnešní době ale naopak pozorujeme, jak lesy negativně ovlivňují houby. Je tady ovšem jedno důležité „ale": Les tvoří dva, tři nebo čtyři druhy stromů. Smrk, borovice, dub a buk. Zatímco v půdě vidíme stovky druhů hub. Nevíme, kolik druhů je pro fungování lesa důležitých. Spousta druhů hub má velice podobné vlastnosti a jsou pravděpodobně zastupitelné. Pokud tedy z ekosystému, ve kterém je třeba sto druhů hub, zmizí třicet, pravděpodobně se ještě nic moc nestane, pokud zbylých sedmdesát druhů přebere jejich role. Nikdo to však neví s jistotou, tyto otázky jsou předmětem mnoha výzkumů.
ZMIZÍ SMRKY
* A co když tu roli nepřevezmou správně?
To v biologii hrozí vždy. Řada výzkumů se zabývá tím, co se stane s vlastnostmi ekosystému, když zmizí jeden dva druhy. A zajímá nás hlavně, kde vlastně je bod zlomu, kdy se to celé zkazí. Má to ovšem obrovské množství „ale" – tyto studie se dělají jen v konkrétních podmínkách. A pokud změníme jediný parametr, tedy třeba že bude jeden rok sucho, výsledky se mohou změnit. Na základě dat jsme schopni udělat kvalifikovaný odhad nejpravděpodobnějšího vývoje. Nejsme ale schopni předvídat budoucnost.
* A do toho k vám přijdu a zeptám se, co se stane s houbami a lesy, když bude rok sucho.
Trošku mě to děsí, nemáme na to jednoznačné odpovědi. Jsem schopný jasně říct, co se stane s houbami, když odumře les. A že do tří let by v zásadě veškeré smrky, které rostou pod 800 metrů nad mořem, měly zmizet. Kvůli suchu a kůrovci. Naprosto bez problémů jsem schopen říct, co se stane s půdou pod tím smrkem – nezůstane tam jediná mykorhizní houba. Neporoste tam jediný hřib, jediná holubinka, jediná muchomůrka, nic.
* Bojíte se o české houby a lesy?
O české houby mám menší strach, o lesy mám strach velký. Co se týče hub, mykoflóra v Česku nyní prochází spíš pozitivním vývojem. Od 50. let se lesy hnojily vlastně jenom deštěm, s nímž přicházelo velké množství dusíkatých látek. To znamenalo, že se v celém Česku výrazně zvýšilo množství dusíku v lesních ekosystémech. A protože byl dusík jako jedna z hlavních živin rostlin dostupný, přestaly mít stromy potřebu své mykorhizní houby vyživovat. Proto na Šumavě téměř vymizely některé druhy hub. Díky relativně pozitivnímu vývoji kvality životního prostředí po roce 1989 dochází k tomu, že se tyto vzácné houby zas vracejí zpět a stávají se běžnými.
Celý článek najdete v Deníku N.