Vytisknout stránku

Vzpomínka na Klementa Rejška

Dne 4. října 2017 zemřel prof. Ing. Klement Rejšek, CSc. Byl učitelem na Mendelově univerzitě v Brně, kde se primárně zabýval půdoznalstvím, lesnickou ekologií a aplikovanou geologií. Jeho zálibou byly i další obory, např. historie, antropologie apod. Velmi rád cestoval a veškeré své profesní i osobní poznání s láskou předával nejen studentům, ale i široké veřejnosti. Následující text je tvořen ze vzpomínek kolegů, studentů a přátel, kterým, troufáme si říci, zásadně změnil život.

Prof. Ing. Klement Rejšek, CSc. (* 2. 5. 1963 – † 4. 10. 2017)

Klement Rejšek absolvoval v roce 1985 Lesnickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně, dnes Mendelovy univerzity v Brně v oboru lesní inženýrství. Po studiích zůstal na fakultě v navazujícím postgraduálním studiu, v roce 1996 se habilitoval v oboru lesnická geologie a pedologie a v roce 2012 se stal profesorem v oboru ekologie lesa. Dění fakulty se účastnil jak po odborné, tak i po veřejně činné stránce. Ve čtyřech obdobích byl proděkanem pro zahraniční styky, koncepci a akreditaci, byl členem vědeckých rad, nejen v Brně, ale také ve Zvolenu, člen akademického senátu, člen oborových rad a předsedal oborové radě doktorského studijního programu Ekologie lesa. 

Hlavním odborným zaměřením mu byla lesnická pedologie, půdní biologie, stanovištní ekologie a aplikovaná geologie. Byl přímým pokračovatelem české školy lesnické pedologie, založené prof. Pelíškem, a obor důstojně rozvíjel.  V těchto oblastech je autorem nebo spoluautorem více než stovky publikačních výstupů v celé šíři publikačního ranku – od populárně naučných po vědecké texty, od odborných posudků, expertíz a závěrečných zpráv po komplexní monografie v českém a anglickém jazyce. Posledním publikačním počinem byla monografie „Nauka o půdě“, kterou sepisoval s kolegou Radimem Váchou a která bude vydána v prvním čtvrtletí roku 2018. 

Klement Rejšek byl významným a mezi studenty velmi oblíbeným a uznávaným pedagogem. Na fakultě garantoval desítky předmětů, povinných i volitelných, které vždy patřily mezi nejnavštěvovanější. Přednášel také ve Velké Británii, ve Finsku, Španělsku, Řecku, Slovinsku a dalších evropských zemích. Na svých přednáškách dovedl v posluchačích vzbudit zájem svým zaujetím pro dané téma a schopností propojovat jednotlivá témata do větších celků a nečekaných kontextů a servírovat tak neobvyklý pohled na dění kolem nás. 

Jeho hlavním posláním bylo předávat vědecké poznání a „širokospektrální“ vědomosti nejen studentům, ale i široké veřejnosti a vytvářet tak hezký svět. 

 

 

Karel Marosz, Aleš Kučera a Valerie Vranová, kolegové LDF MENDELU

O Klementu Rejškovi by každý, kdo jej poznal, dokázal napsat spousty nádherných osobních zážitků a vzpomínek, napsat však medailonek za pracovní kolektiv? Klement v našem společném pracovním životě popíral jako náš vedoucí (2000–2014) veškerá dogmata a představy, která o vedoucích běžně panují. Ti z nás, kteří měli zkušenosti z jiných zaměstnání, si při společných setkáních běžně připadali jako v jiném světě. Svou mimořádnou inteligencí, spojenou mnohdy až s prorockými vlastnostmi, osobním přístupem ke každému z nás a nevídanou lidskostí, kterou by člověk běžně v konkurenčním prostředí svého zaměstnání nečekal, dokázal mnohem víc. Dokázal v člověku vyvolat nadšení, radost z práce a přirozenou osobní zodpovědnost. Kombinaci těchto jevů, tak nezbytných nejen pro pracovní úspěch, ale i pro dobrý pocit z práce, nelze vyvolat jinak než osobním charismatem.

Klementova osobnost zdaleka přesahovala zdi univerzity. V době, kdy působil jako proděkan pro zahraniční činnost, byly navázány mnohé kontakty nejen pracovního, ale i osobního charakteru. Jméno Rejšek otevíralo přátelské dveře na univerzitách v Evropě i za oceánem. Při všech těchto starostech dokázal Klement vytvořit z maličkého týmu Ústavu geologie a pedologie jeden z nejúspěšnějších a nejspokojenějších nejen na fakultě, ale i v rámci univerzity. A to nejen proto, že za doby jeho působení v roli vedoucího byl tým ústavu složen především z jeho bývalých studentů, které přizval ke spolupráci na akademickém dění. Bez nadsázky lze říci, že mentalita a nálada, kterými byla chodba ústavu prodchnuta, mnohé studenty a zaměstnance fakulty i náhodné návštěvníky lákala k „nakouknutí za přepážku“, ke korzu chodbou dlážděnou horninami ze všech kontinentů, nebo jen k posezení se svačinou na chodbě. Vždy stavěl na první místo vyšší principy před malichernými povinnostmi všedního dne. 

Silnou stránkou Klementa byla jeho profesní zapálenost a nečekaně široký záběr. Z přednášek povinných, ale i volitelných předmětů – například regionální geologie ČR – odcházel člověk s vědomostmi o slapových jevech, proč Pluto není planeta nebo ve kterých zeměpisných šířkách byla naše republika v době vyhynutí dinosaurů. A to přednášky nenavštěvovali jen studenti, ale často i spolupracovníci a odborníci z oboru. Jeho přednášky předčily, bez urážky k ostatním, nás všechny. Vkládal do nich své široké znalosti a spojoval je do nevídaných souvislostí.

Přednášky a práce se studenty pro něj byly vždy tou krásnější pracovní stránkou v kontrastu s politikou, která se v posledních létech začínala povážlivě měnit a v níž začaly převládat hodnoty jiného ražení, než které Klement vyznával. Tam už nebylo pro našeho vedoucího místo. Byl potupně vystřídán lidmi s naprosto jinými charakterovými vlastnostmi a jinými cíli. Někteří z nás měli to obrovské privilegium vidět se s ním i v posledních okamžicích jeho života a poděkovat mu osobně za všechny dary, kterými nás během svého života obdarovával.       

Prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc. FLD ČZU

Bude to už více než 36 let, když jsme nastoupili na lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, a jak to bývalo zvykem, ještě před začátkem prvního semestru jsme byli pozváni, spíše vyzváni, na brigádu v zemědělském družstvu na Moravě, v okolí Chropyně. První večer se otevřely dveře, objevil se rozzářený obličej, nad ním hustá kštice a ozvalo se z nezaměnitelným západočeským přízvukem „skadypa vy jste?“ A tak začala známost a brzy i přátelství s nepřehlédnutelnou osobou našeho ročníku, Klementem Rejškem, s nímž jsme pak čtyři roky válčili ve stejném kruhu, na stejném patře a většinou odděleni jen jednou slabou cihlovou příčkou.

Od začátku nás nový kolega zaujal obrovským optimizmem, chutí do všech možných aktivit a jen jemu já osobně vděčím, že sám broučkař, přitáhl mne jako mladého vědeckého pracovníka, tedy pomocnou vědeckou sílu, pomvěda, na katedru ochrany lesů, kde jsme společně vstřebávali základy práce, která by se dala nazvat vědeckou. Nikoho z nás nenapadlo, že se nám tato činnost stane životním posláním, i když v úplně jiném oboru.

Po studiích se naše pracovní cesty sice rozešly, ale velmi brzy se naše dráhy začaly opět protínat. Nejprve v oblasti lesnické pedologie, posléze i života obou našich lesnických fakult. A samozřejmě v rovině soukromé. A zaplať Bůh, přátelství navázané v době studií trvalo i přes to, že nás a naše rodiny dělila značná vzdálenost a dvě instituce. A já měl možnost obdivovat a vážit si Klemkova zápalu, se kterým se vrhal do života na naší „rodné“ Alma Mater, s jakým tvořil a s jakým se věnoval svým studentům. Měl jsem privilegium sledovat jeho dráhu vědeckou i pedagogickou, ale prožívali jsme s jeho blízkými i boj se zákeřnou nemocí, která jej v mladém věku překvapila. Po prvé ještě dala odklad, což naše společenství přátel přijalo s díky a s pokorou.

Nelze zapomenout na lásku a pozornost, kterou věnoval nejen své rodině, ale i svým kolegům a studentům. Nebyl a není to jev běžný, aby pedagog v současných podmínkách věnoval tolik pozornosti a péče svým studentům nejen na fakultě, ale i mimo ni. Aby pro ně organizoval akce, které nejen že přinesou hodně po odborné stránce, ale mladým lidem dají strašně moc i mimo profesi, v obecně lidské rovině. A studenti mu lásku a péči opláceli svojí pozorností a respektem měrou vrchovatou.

A tak třebaže byl svojí vědeckou činností zaměřen spíše do oblasti mezinárodního výzkumného prostoru a v podmínkách českých se jeho jméno objevovalo spíše v přírodovědném společenství, je jeho přínos lesnické veřejnosti nezpochybnitelný – možná stovky studentů-absolventů brněnské fakulty si v srdci ponesou stopu setkání s člověkem, který se v pravém smyslu slova rozdával. Tak jako se rozdával nám, jeho přátelům a známým. Dalo by se říci, že jeho smysl pro loajalitu a povinnost jej přivedl v posledním období i do situace, kdy se vrátila hrozba, kterou se již nepodařilo zastavit. Patří však k lidem, kteří v lidských myslích a srdcích zůstávají napořád.

Na závěr mi prosím dovolte ještě jednu vzpomínku z dob studií. V den promocí, když jsme jako spolužáci a kamarádi tvořili malebné skupinky pro fotografování, řekl tuším Klementův tatínek: „Přál bych vám, chlapci, aby Vám to kamarádství vydrželo“. Vydrželo, pane Rejšku, vydrželo, a to, že nás Klement tady na zemi opustil, tím to rozhodně nekončí.

Studenti MENDELU

„Díky panu Rejškovi jsem se naučila, že i když lidé dělají něco, s čím nesouhlasíme, neznamená to, že nás nemohou dělat šťastnými. Pomohl mi učit se vytvářet vlastní názory a i v náročných chvílích si udržet nadhled. Byl pro mě neskutečnou duchovní a psychickou oporou. Byl bezpečím. Předal mi úkol: vidět život krásný.“

„Naučil mě vidět krásu v každé drobnosti světa a být šťastnou především zevnitř, čímž rozsvítil každý můj den a přidal životu jedinečnou chuť, radost a barevnost. Slunce, kterým pro mě byl, v žádném případě nezhaslo – je to jasná hvězda, která bude svítit v mém srdci a doprovázet mě dnes, zítra a napořád.“

„Veliký člověk s neobyčejným srdcem. Srdcem, které dokázalo všechny obejmout. Člověk, který inspiroval k tomu, abychom si kladli otázky a hledali odpovědi uvnitř sebe sama. Protože poznání pravdy za to stojí.“

„Setkal jsem se s nejlepším učitelem, jakého jsem kdy poznal. Byl učitelem, který ukazoval cestu a nechal svého žáka po ní kráčet, tak aby žák sám objevoval její zákruty. Dokázal motivovat a inspirovat, ale zároveň ponechával prostor invenci a projevu jiných. Přinášel tak radost. Dával prožitek z poznání.“

„Je těžké vystihnout tak velikého člověka jen několika větami. Svůj svět plný myšlenek, znalostí a víry dokázal promítnout i do našich životů. Avšak mou nejkrásnější vzpomínkou na něj je náš společný přípitek na nebe. Změnil můj pohled na celý svět. Nikdy nezapomenu.“

„Byl to člověk, který v obyčejných studentech dokázal probudit a rozdmýchat neobyčejnou touhu po poznání i těch nejobyčejnějších věcí a zároveň cit pro vše živé i neživé. Tím zcela vynikal nad všemi ostatními a svým posluchačům předával mnohem víc než pouhé vědomosti.“ 

„Pro každého byl Klement Rejšek něčím jiným. Všichni se ale shodneme na tom, že stopa, kterou v nás zanechal, je nesmazatelná. Jeho vztah k lidem, kteří měli to štěstí s ním zkřížit své cesty, dalece přesahoval rámec běžného vztahu kolegů, či vztahu student–profesor. Pro každého měl v srdci kousek lásky, vždy si našel čas, aby ji předal dál. Ač tak velký člověk, vedle kterého jsem si připadala tak malá, dal mi vždy najevo, že jsem důležitá a jedinečná bytost. To byl ale on. Jedinečný.“

 

Erkki Tillikainen, Timo Leinonen, přátelé a kolegové z oboru lesnictví South-Eastern Finland University of Applied Sciences

Spolupráce Mendelovy univerzity a Mikkeli University of Applied Scienses  ve formě studentských a učitelských výměnných pobytů započala na přelomu století. Klement Rejšek byl klíčovou osobou v tomto procesu. Pravidelně navštěvoval Pieksämäki a Mikkeli a nás také pozval do Brna.

Klement Rejšek byl vědcem a profesorem, ale stal se také našim přítelem. Poznali jsme jej jako člověka se zájmem o lidstvo a o přírodu. Byl to skutečně muž s velkým srdcem.

Naše návštěvní kniha obsahuje několik stránek Klementových pozdravů a vzkazů. Při jejich čtení na nás dýchá stejná vřelost a radost, jaké kolem sebe Klement vyzařoval. 

Jednou nás navštívil pár týdnů před Vánocemi a my jsme ho vzali na společné zpívání nejkrásnějších vánočních koled do farního kostela v Pieksämäki. Atmosféra tohoto prožitku jej uchvátila. Příště přijel do Finska opět v prosinci, aby se mohl tohoto setkání znovu zúčastnit.

Klement se také zapojil do kurzu sběru a vaření hub, pořádaného pro studenty. Poznali jsme zde další stránku jeho osobnosti – radoval se jako školák. Nejprve v lese při hledání hub a potom v kuchyni při vaření rizota.

Když naposledy navštívil Mikkeli, vzali jsme jej ke skalním malbám v Astuvansalmi. Před touto prastarou skálou jsme dlouze mluvili o původu těchto maleb a o původu člověka. O našem místě a smyslu našeho bytí ve vesmíru.

John Christison, přítel a předseda Erasmus Forestry Network (The University of the Highlands and Islands, Inverness)

Klement byl vynikajícím akademikem v mnoha oborech. Jeho profesním zaměřením byla pedologie, byl odborníkem na půdy a já měl to potěšení se drobně podílet na editaci některých jeho nedávných publikací. Jeho další láskou byla historie církve a vůbec vše co souvisí s historií – zde nás opět pojil společný zájem o evropské keltské kmeny. Klement velmi rád jezdíval do Skotska, vyhledával zejména starobylá archeologická naleziště, kterých je v naší zemi mnoho. Byl ve svém živlu při návštěvě kamenných mohyl Clava Cairns poblíž Inverness nebo při vycházkách po odlehlých plážích na západním pobřeží poloostrova Applecross, kde jsme jej zavedli mimo vyšlapané cesty, aby zde mohl vstřebávat naši krajinu a historii.

S Klementem jsem se zřejmě poprvé potkal v květnu roku 2000 na Střední lesnické škole v Písku při setkání zástupců Erasmus Forestry Network, kam jej pozval profesor Jorg Schultz.

Klement se pravidelně účastnil dalších setkání tohoto sdružení a velmi je obohacoval svými zkušenostmi a entuziasmem. Výsledkem bylo navázání spolupráce, díky níž studenti Mendelovy univerzity v Brně už 15 let vyjíždí na výměnné pobyty nejen na naši, ale i na mnohé další školy. Všichni studenti vždy o Klementovi mluvili velmi hezky jako o skvělém učiteli a mimořádné osobnosti.

Jako proděkan fakulty řídil Klement její mezinárodní spolupráci, organizoval výměnné pobyty studentů i učitelů a prosazoval projekty mezi spolupracujícími institucemi s cílem zvýšit přínos těchto pobytů pro studenty.

U nás na Scottish School of Forestry, Inverness College UHI, byl Klement vždy vítán. Mnohokrát přednášel našim studentům o pedologii a zároveň propagoval Českou republiku i svou vynikající fakultu, takže naši studenti také začali jezdit na studijní pobyty na Mendelově univerzitě.

V roce 2014 jsem měl tu čest převzít medaili J. G. Mendela. Toto skvělé vyznamenání, jehož si budu vždy velmi cenit, jsem získal jen díky svému dlouholetému přátelství a odborné spolupráci s Klementem.

Jedinečným přítelem a kolegou, který bude mnohým z nás bolestně chybět.  

 

Dr Keith Skene, ředitel Biosphere Research Institute

Profesor Klement Rejšek dne 4. října 2017 zemřel. Byl mým osobním přítelem, spolupracovali jsme na mnoha článcích. Mnohokrát jsem jej navštívil v Brně. Ale tato strohá fakta o něm neříkají nic jako o člověku. Znát Klementa znamenalo znát skutečného génia nadaného skutečnou lidskostí v jejím nejbohatším a nejkrásnějším smyslu. Klement v mnoha směrech převyšoval všechny akademiky, které jsem kdy poznal. Hloubka jeho znalostí v nejrůznějších oborech byla naprosto ojedinělá. Jak zvládl získat a udržet si tolik vědomostí je mi záhadou. Od historie ke kosmologii, od geologie k buněčné biologii a od pedologie k antropologii – ve všech těchto oborech byl mimořádně sečtělý a mnoho o nich také sám napsal. Výuku studentů nepovažoval za pouhou nutnou povinnost, odvádějící jej od jeho výzkumu, naopak pro něj byla ctí a výsadou, kterou miloval. Díky tomu byl jeho styl výkladu poutavý a okouzlující jak v terénu, tak v posluchárně. S bývalými studenty se setkával každoročně v květnu při víkendových výpravách zvaných Kamínky. Jako pastýř je vodil po různých místech v České republice, radil jim a povzbuzoval je, a přitom stále vyprávěl o historických, geologických a přírodních souvislostech dané lokality.  

Ve všech aspektech mého života byl tento báječný muž mým mentorem, jak intelektuálně, tak v duchovních záležitostech – nepotkal jsem nikoho s aurou, jakou měl on. Tak vynikající a současně pokorný, milovaný generacemi studentů, stavěl se za všechno dobré a neuhnul před vším zlým, s čím se v akademickém prostředí setkával. Budoval rezonující prostředí pro studium v České republice v období, kdy poznávala nové svobody po období vlády komunistů. Jako proděkan pro zahraniční styky vysílal své studenty do celého světa, aby mohli v zahraničí sbírat kulturní i odborné zkušenosti a já jsem měl to potěšení být hostitelem mnoha milých českých studentů v mé laboratoři na univerzitě v Dundee. Ale Klementovou vizí nebyla pouze emancipace studentů z jeho země. Podával ruce studentům z celého světa, aby je přivedl do Brna a ukázal jim svůj nádherný svět.

Nikdy jsem ho neslyšel nikoho kritizovat. Vždy se snažil najít na každém to dobré a hledat příčiny chování některých lidí vůči své osobě, které bylo z mého pohledu zcela absurdní a nepřístojné. Tento vpravdě znamenitý historik, archeolog, pedolog, geolog a antropolog ve mě zanechal nesmazatelnou stopu a já jsem zdrcený jeho odchodem. Byl jedinečný svým zájmem o druhé, svou morálkou a osvíceností, a i ve vypjatých situacích se dokázal usmívat a jen pokrčit rameny. Svou nemoc nesl s mimořádnou statečností. Mluvil jsem s ním po telefonu před pár měsíci a on měl tehdy starost jen svou rodinu, ne o sebe.

Neuvěřitelná pracovní morálka ho držela v laboratoři po dlouhé hodiny, ale vždy měl při tom podporu své úžasné rodiny, kterou jsem měl to potěšení poznat. Kdykoliv jsem navštívil Brno, Klement pro mne vždy pečlivě naplánoval výpravy na fascinující místa se zajímavou historií, od Jeseníků a Bílé Vody na severu po skleníky v Lednici na jihovýchodě, od vinných sklepů v Mikulově po Biskupský palác v Olomouci (s výtečnou pečenou husou na závěr). Když Klement přijel do mé vesničky v kraji Angus ve Skotsku, navštívili jsme piktské kameny a obrovskou ptačí kolonii ve Fowlsheugh u Stonehavenu. Byl nadšený a na to nesčetné množství ptačích druhů hleděl nekonečně dlouho.

V celé historii lidstva na této planetě, která Klementa tak fascinovala, považuji za nesmírné štěstí, že se období našich životů a naše cesty po Zemi protnuly. Podobně jako při skotském tanci ceilidh jsme si spolu jen krátce zatančili a pak se rozešli, ale ten kratičký moment v geologické historii můj život nadmíru obohatil. Měli jsme štěstí, že byl mezi námi, a nyní nám zůstal jeho odkaz. Nesmíme být sklíčení, raději oslavujme jeho etiku a jeho lásku k této planetě. Buďme inspirováni, ne deprimováni, osvobozeni, ne skleslí. Protože Klement chápal význam toho ohně, který uvnitř nás hoří a zahřívá ty kolem nás, i sílu světla, které z nás vyzařuje a vypořádá se s jakoukoliv temnotou. Proto musíme jít dál, ač bez jeho fyzické přítomnosti, ale s jeho nakažlivým zápalem a vizí zakořeněnými pevně v našich duších. Budeš mi chybět, Klemente, ale přes slzy, v nichž se při psaní těchto řádků utápím, budu neúnavně šířit hodnoty, které ti byly tak drahé.

Redakce

 

 

 

Líbil se vám článek?
(7 hlasů)