Přihlásit

Pokud nebudeme hospodařit přírodě blízce, jakou máme alternativu?

Rozhovor s Vladimírem Zatloukalem, výzkumným pracovníkem IFER – Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů a spolutvůrcem první porevoluční státní lesnické politiky. Vladimír Zatloukal se narodil do lesnické rodiny a o volbě lesnické profese byl rozhodnut již v dětství. Začínal jako taxátor a jak říká, práce v taxátorských gumovkách byla fajn, les poznával z blízka a rád na toto období vzpomíná. Tehdy se ale kvůli svým názorům dostal do problémů a stal se politicky nepohodlným. Po revoluci pracoval na Ministerstvu zemědělství i v Národním parku Šumava. I když jeho působení především v národním parku nebylo jednoduché, podle svých slov toho nelituje – práce v oboru ho totiž vždy bavila a naplňovala.

Doporučený Pokud nebudeme hospodařit přírodě blízce, jakou máme alternativu?

Ing. Vladimír Zatloukal

* 1943 Písek
Vladimír Zatloukal vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku (1957-1961) a posléze Lesnickou fakultu VŠZ v Brně (1961-1966). V roce 1966 nastoupil na ÚHÚL, kde do roku 1997 postupně pracoval na pobočce v Plzni, pracovišti Karlovy Vary a ústředí ÚHÚL v Brandýse nad Labem, v různých funkcích od řadového taxátora po náměstka ředitele ústavu. V letech 1994-1997 pracoval jako ředitel odboru státní správy lesů a myslivosti na Ministerstvu zemědělství. V roce 1997 přešel do NP Šumava, kde pracoval do roku 2003 jako náměstek ředitele. Po té, co byl z funkce odejit, pracoval do srpna 2004 jako řadový pracovník NPŠ. Od roku 2004 pracuje jako výzkumný pracovník IFER – Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů, s.r.o. Jílové u Prahy, s. r. o.

Hodnocení Zásad státní lesnické politiky

– Jste spoluautorem prvních Zásad státní lesnické politiky. Jak takový dokument vzniká a kolik na něm pracuje lidí?

Cesta k finálnímu dokumentu byla poměrně složitá. Jedna věc jsou bohulibé představy autorů, druhá věc je politická průchodnost nebo konsenzuálnost a konečně i forma, která je akceptovatelná, tedy způsob prezentace, rozsah dokumentu apod. S tím jsme zápasili a tehdejší ministr zemědělství Josef Lux nás docela proháněl. Pokud si dobře vzpomínám, verzí bylo asi 17, když jsme byli u 16. a stále to nebyla ta pravá, zmocňovalo se nás zoufalství. Proces to byl náročný, sledovala se i zakázaná slova, která se nesměla objevit. Oblíbené rčení pana ministra bylo, že textu musí porozumět i Klausova babička. Na práci na dokumentu se podíleli ve větší či menší míře všichni ředitelé odborů, i když do referátu některých přímo nezapadal, protože se musel v dokumentu odrazit ekonomický pohled, výzkum, státní správa. Celkově na dokumentu pracovalo 5–7 lidí.

– Jak byste hodnotil současné platné, v pořadí druhé Zásady státní lesnické politiky?

U současných Zásad bych se ztotožnil s dlouhodobými cíli. Z operativních opatření k jednotlivým bodům mám však rozpačitý dojem. Hovoří se v nich například o rozdílnosti práv a povinností vlastníků podle typu vlastnictví, což může být bohulibý záměr, který má tradici v předchozích právních normách, ale Listina základních práv a svobod k takové
diferenciaci nedává přílišný prostor. Je třeba hledat jiné nástroje, jak toho dosáhnout. Ty existují. Nicméně nejsou plně využívány, například existuje možnost zřizovatele zadat státním podnikům, jak se mají chovat. Dalším navrhovaným operativním opatřením je například stanovení limitu věku pro zahájení těžby, není však řečeno jaké, míněna je zřejmě těžba obnovní. Podobně nejednoznačná je formulace o umístění a rozloze holiny. Z tohoto opatření přímo čiší pasečné nebo spíše holosečné způsoby hospodaření. O nepasečných způsobech hospodaření tam nenacházím ani zmínku, což je v rozporu se záměrem Zásad zvyšovat diverzitu a ekologickou stabilitu lesa.

– Zásady zmiňují i opatření ve smyslu posílení charakteru lesních hospodářských plánů jako nástrojů vlastníka lesa. Jaké konkrétní posílení si pod tímto opatřením představíte?

Současný lesní zákon a vyhláška č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování, podle kterých se lesní hospodářské plány zpracovávají, jsou postaveny především pro pasečné způsoby hospodaření. Uplatnění nepasečných způsobů hospodaření a lesa nízkého nebo středního není v legislativě dostatečně propracováno. Až v závěru se do přílohy č. 5 vyhlášky, o lesním hospodářském plánování, podařilo prosadit odvození výše těžeb pro les výběrný a do vyhlášky č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesa a o vymezení hospodářských souborů, doplnit jiné tvary než jen les vysoký. Vzhledem k tomu, že jsem se podílel na vzniku těchto právních norem, leží část zodpovědnosti za to i na mých bedrech.
Myslím, že právě doplnění těchto mezer v legislativě umožní vytvářet lesní hospodářské plány dávající vlastníkovi lesa plnou možnost volby hospodářského způsobu a tvaru lesa, neboť zejména pro menší vlastníky lesů je nepasečné hospodářství a tvar lesa nízkého či středního zajímavou alternativou.

– Nejen v Zásadách se mluví o omezení legislativní zátěže vlastníků lesů. Lesní zákon je považován za přísný, změnil byste něco, pokud budeme například mluvit o závazných ustanoveních?

Předně bych zrušil § 35, který ukládá vlastníkům povinnost provádět meliorace. V praxi to převážně znamená odvodňování lesů, a to s ohledem na klimatickou změnu považuji za zločin. Je třeba se zamyslet, zda tak striktně stanovit doby zalesnění a zajištění kultury. Toto ustanovení do určité míry komplikuje uplatnění přirozené obnovy. Ta je z hlediska genetické diverzity lesa velmi důležitá a měla by mít větší podíl než obnova umělá. Rozhodně bych ponechal ustanovení týkající se závazné maximální celkové výše těžeb. Dřevo jsou nakumulované peníze v lese, mnoho lidí za dřevem vidí jen kulatinu, ale ona je to biomasa, která plní celou řadu funkcí. Často kritizované je závazné ustanovení minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) – za ním si stojím. Z celostátních inventarizací lesů je zřejmé, že v celé věkové škále porostů starších 20 let převládá smrk, ale v porostech do 20 let dominují listnáče. Právě tolik, 20 let, se uplatňuje kritérium minimálního podílu MZD. To asi nebude shoda náhod. Myslím si, že přes nedostatky, které toto ustanovení má, svoji funkci plní. Přínosné by bylo motivovat vlastníka, aby podíl melioračních a zpevňujících dřevin dosáhl nejen v obnově, ale udržel i do dalších fází vývoje porostu. Toho se nepodařilo dosáhnout. Když jsem s tímto nápadem přišel za ministerskými ekonomy, řekli mi: „Ty ses zbláznil, to jsou mandatorní výdaje, jak můžeme na 20 let dopředu předvídat, jak to bude s penězi," a tím to skončilo. Nebránil bych se však zrušení minimálního rozsahu výchovy porostů do 40 let. LHP je nástrojem vlastníka lesa, a když ten zpracovateli řekne: „Výchovu mi tam nepiš," obvykle ji nenapíše, protože by riskoval, že příští zpracování plánu nezíská. Podnikům hospodařícím ve státních lesích povinnost výchovy mladých porostů může uložit zakladatel. Větší obecní majetky obvykle hospodaří zodpovědně. Takže ani pro obce nevidím toto ustanovení jako nezbytně nutné a soukromí vlastníci již nyní tuto povinnost ze zákona nemají.

Období práce v NP Šumava a pohled na současný management

– Pracoval jste jako vedoucí útvaru ochrany přírody a náměstek ředitele NP Šumava v době, kdy gradovala kůrovcová kalamita i tlak na způsob managementu parku. Jak s odstupem času na toto své působení vzpomínáte?

Po pravdě moc rád ne, protože to bylo jedno z nejtěžších období mé profesní kariéry. Na druhé straně musím říci, že to byla sice bolestivá, ale cenná zkušenost. Přinutila mě zabývat se věcmi a dívat se na určité problémy z takových úhlů pohledu, které by mě jako standardně přemýšlejícího lesníka nenapadly. Přestože jsem nemohl stanoviska nebo názory některých ekologických skupin akceptovat v jejich původním rozsahu, tak úhel pohledu, do kterého mě natlačily, mě ohromně posunul a obohatil, takže této etapy nelituji. Má to jednu slabinu – pro ekologické aktivisty jsem pořád „dřevožrout" a lesák a pro ty „echt" lesníky jsem trochu zezelenal.

– Park byl tehdy označován za podnik na výrobu dřeva, kůrovec porodníkem nového lesa. Váš výrok: „Hlavním rizikem pro Šumavu je kůrovec, pak ještě vítr, ale ten není tak infekční" skončil v roce 2003 na 11. místě v anketě Zelená perla. Jak jste vůbec snášel mediální tlak? A udělal byste dnes něco jinak?

Snášel jsem to samozřejmě těžko. Způsob komunikace ze strany ekologických aktivistů byl agresivní, s informacemi pracovali všelijak. Neuznávám, že účel světí prostředky. Oni takto pracují a mívají úspěchy, to je jim třeba přiznat. A co bych udělal jinak? Dnes bych rozhodně na kůrovce v národním parku tak netlačil, protože pokud se nedá tato koncepce dlouhodobě udržet, například po dobu přechodného období 30 let, ztrácí do značné míry smysl. Nejhorší byla opakovaná změna koncepcí.

– Zpráva o misi IUCN z roku 2003 konstatuje, že možnost kůrovcové kalamity byla vědci i ochránci přírody při zakládání NPŠ zcela přehlížena. Viděl byste v tom jednu z příčin budoucích problémů?

To je nesmysl, už při vzniku parku bylo na toto nebezpečí opakovaně upozorňováno. Když vznikal NP Šumava, jednalo se, zda vznikne v malé, střední nebo velké variantě. Nakonec zvítězila střední varianta. Národní park leží v katastru 20 obcí, z nichž část je svým intravilánem přímo v parku, což není v jiných parcích obvyklé. Na to bylo třeba brát zřetel. Až do vzniku parku se zde hospodařilo jako v hospodářském lese. Když jsem si udělal analýzu, kolik je v parku pralesovitých zbytků, daly by se spočítat na prstech jedné ruky, pokud neuvažuji odvodněné slatě. Při vzniku parku převládala mezi místními obyvateli a lesníky představa, že se v parku bude citlivě lesnicky hospodařit. Pozdější kritéria IUCN pro národní parky však stanovila, že se 70 % rozlohy má ponechat samovolnému vývoji. Ale pokud člověk kyvadlo vývoje vychýlí hospodařením na jednu stranu, neměl by ho pustit, aby na druhé straně šlo do extrému, je vhodné ho přibrzdit. Pro přípravu hospodářských převážně smrkových lesů na režim samovolného vývoje jsme počítali s přechodovým obdobím alespoň 30 let. Během něho jsme chtěli podporovat prostorovou diverzitu, zvyšovat zastoupení zejména jedle a buku a tlumit kůrovce, aby nepůsobil velké disturbance. V polovině 90. let přišlo ale suché období. V Národním parku Bavorský les nechali samovolnému vývoji kolem deseti tisíc hektarů smrčin na jihozápadní hranici s Národním parkem Šumava. Při převládajících západních větrech a suchém počasí byla snaha účinně tlumit kůrovce na české straně Šumavy podobná vylévání vody z vany cedníkem.

– Jak hodnotíte současný management NP Šumava?

Myslím, že je to rozumný kompromis možného. Pokud se podíváte na Šumavu prostřednictvím čísel inventarizací, prakticky vše, co uschlo nebo bylo vytěženo, je obnoveno. Zásoba v parku nezaznamenala dramatický propad, ubyly zásoby starých smrkových porostů, zejména ve věku 120–140 let, v nejvyšších polohách. Ty byly nejvíc postižené kůrovcem. Jsou to převážně staré porosty, které vznikly po kalamitě z let 1868–1870, kde byly zásoby tak nakumulované, že se les asi nedal bez komplikací obnovit. Středněvěké porosty se diferencují, zvyšuje se zastoupení buku a podíl dřeva ponechaný k zetlení. Ani na holinách stav půd není tak špatný, jak se předpokládalo, protože tam zůstalo hodně slabšího dřeva, klestu a kůry, když se dříví odkorňovalo a štěpkovalo. V obnově je dost sukcesních dřevin. Určitý problém do budoucna vidím v tom, že vznikly velké souvislé plochy zapojených téměř stejnověkých porostů s převahou smrku.
Dá se čekat, že po loňském suchu nastanou v letošním roce a v dalších letech opět problémy s kůrovcem, ale rozhodně bych neměnil koncepci managementu, protože jestli něco Šumavě ublížilo, tak to bylo střídání koncepcí.

– Chápete v souvislosti s NP Šumava určitou ostražitost až averzi lesníků, když se mluví o dalších národních parcích?

Rozvážnost je třeba v každém případě. Mluví se o dvou budoucích národních parcích – Křivoklátsku a Jeseníkách. Křivoklátska, pokud chceme dělat paralely se Šumavou, bych se tolik nebál. Může samozřejmě nastat hynutí dubu, jasanu, je tam cenný genofond křivoklátského modřínu, který se tam asi stane nežádoucí dřevinou, což by byla z lesnického hlediska škoda. Osobně v případě Křivoklátska nevidím rizika srovnatelná se Šumavou, zato v případě Jeseníků ano.

– Jaký je váš názor na bezzásahová území?

Bezzásahová území jsou určitým etalonem toho, jak by se příroda odvíjela bez zásahu člověka. Slyšel jsem názory od lidí, kterých si jinak vážím, že bezzásahový management znamená konec lesa a těžkou devastaci půdy. To je přesně naopak, takto to nefunguje. Problémem je zavádět bezzásahový režim bez toho, aby se zvážily vztahy a rizika vůči okolním majetkům a územím, zejména lesu. Pro bezzásahová území mluví skutečnost, že pokud máme nějaké zkušenosti s vývojem pralesovitých zbytků nebo lesů, kde se dosud nezasahovalo, tak je to za období, které bylo klimaticky odlišné od současné doby. Poznatky, které vyplynou ze studia bezzásahových území, z jejich vývoje, jsou důležité nejen pro ochranu přírody, ale i pro usměrnění lesního hospodaření. Protože pokud nebudeme hospodařit přírodě blízce, tak jakou máme alternativu? Jen přírodě vzdálené hospodaření! To rozhodně není cesta, kterou bychom měli nastoupit. Bezzásahová území jsou zdrojem poznání, jak pro vědu, tak pro praxi, a jsou to také významná centra ekologické stability.

Inventarizace tisu v oblasti Českého středohoří – „trocha nadhledu neuškodí", 23. 10. 2008, Foto: J. Holecyová

Postavení lesníka v současnosti

– Pokud se lesník podívá na „kolegu" zemědělce, pravděpodobně se neubrání postesknutí. Zatímco od něj se očekává hospodaření „jako na zahrádce", zemědělci dostávají dotace za obrovské lány řepky a kukuřice. Jak vnímáte tuto disproporci v rámci fungování jednoho ministerstva?

Samozřejmě tam disproporce je. Roli hraje pokles společenské prestiže lesnického stavu – to by bylo na dlouhé zamyšlení. Stále přetrvává a médii je přiživovaná představa, že les roste sám. A lesák pouze sklízí a ještě špatně, lesu škodí, tak proč by se tam posílaly peníze. Kromě toho peníze se dávají tam, kde jsou větší problémy. A to je v zemědělství. Zemědělské půdy jsou v katastrofálním stavu a ohrožuje to fungování krajiny jako celku, zejména její vodní režim.

Nedávají se peníze spíš tam, kde se víc křičí, že chybí?

Samozřejmě, ale roli hraje i to, že dříve lesy dávaly venkovskému obyvatelstvu práci. Např. otec měl po II. světové válce na 3 000 hektarovém polesí mezi 30–50 dělníky, z toho asi 10 jich bylo stálých. Všechno se dělalo ve vlastní režii místními lidmi. Pro vesnici o 350 obyvatelích byl les významným zdrojem pracovních příležitostí. Les produkoval dřevo, kterým lidi topili. Místní řemeslníci využívali převážně místní dřevo. Proto byl vztah obyvatel k lesu jiný. Dnes vidíte dřevo na kamionu, který míří do zahraničí. To jsou věci, které ovlivňují kredit lesníků ve společnosti. Nebudu mluvit o podílu lesního hospodářství na HDP, který zahrnuje jen dříví, a ne to, co se z něj vyrobí. Když začnou stávkovat zemědělci nebo doktoři, tak to poznáte druhý den. Když začnou stávkovat lesníci, tak si toho možná nevšimnete půl roku.

To ale lesník nemůže příliš ovlivnit.

Jen do určité míry. Určitý podíl na této situaci lesnicí mají. Lesnictví je svojí podstatou konzervativní disciplína. To je v pořádku, ale nesmí se to přehnat. Jestliže dnes slyšíte od některých lesníků, že přírodně blízké hospodaření je katastrofa, tak to není normální. Přírodní zákonitosti nelze přehlížet ani obelstít. Držíme se sveřepě holosečného hospodaření. Má to sice své příčiny, lidské, organizační a další, ale je nezbytné, aby lesní hospodářství směřovalo blíž k přírodě. K tomu je zatím dost velká nechuť. Zatímco na obstojné holosečné hospodaření postačuje solidní rutina, nepasečné hospodaření vyžaduje větší nasazení, značnou odbornou erudici a cit, který se musí získat, který se nedá vyčíst z učebnic. Bez toho to však nepůjde. Na produkci dřeva sice stojí ekonomika lesního hospodářství, ale vodu a vzduch budeme potřebovat všichni. Jestliže v minulosti limitoval rozvoj společnosti nedostatek dřeva, nemusí být daleko doba, kdy i v našich končinách bude rozvoj společnosti, lesního hospodářství nevyjímaje, limitovat nedostatek vody.
Toho by si měl být lesník vědom, a byť by to nebylo placené, vedle zaměření na produkci hospodařením posilovat nebo alespoň neoslabovat i potenciál funkcí ostatních.

Děkuji za rozhovor (13. 4. 2016),
Petra Kulhanová

Titulní foto: Hřebečovský hřbet, mohutný smrk (obvod 347 cm, výška 49,5 m) v bukových porostech na úpatí Rohové. Foto: M. Kačmar

Celý rozhovor najdete v Lesnické práci 5/2016.

Naposledy změněno: neděle, 22 květen 2016 09:52

(0 hlasů)

Diskuse na serveru Silvarium.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.

Hlavní zprávy

Cisterciáci musí vrátit lesy, o práci mohou přijít desítky lidí

Cisterciáci musí vrátit lesy, o práci mohou přijít desítky lidí

Lesnictví

Klášter cisterciáků ve Vyšším Brodě musí Lesům ČR vrátit přes 2 000 hektarů lesa získaných v restituci. Rozhodl o tom Vrchní soud v Praze, řád...

Technologie MERCATA  je zapsána jako užitný vzor

Technologie MERCATA je zapsána jako užitný vzor

Lesnictví

Technologie MERCATA je reakcí na rozvoj kůrovcové kalamity a slouží k asanaci skládek výřezů o různých délkách. Od 28. 5. 2019 je tato metoda chráněna...

Pro Silva Bohemica žádá ministra zemědělství o řešení škod zvěří

Pro Silva Bohemica žádá ministra zemědělství o řešení škod zvěří

Lesnictví

Nová anketa! Aktualizováno 19. 6. Předseda sdružení Pro Silva Bohemica Milan Hron zaslal 11. 6. 2019 otevřený dopis ministru zemědělství, ve kterém jej žádá jménem Pro...

Vláda brzy projedná dotace na boj s kůrovcovou kalamitou

Vláda brzy projedná dotace na boj s kůrovcovou kalamitou

Lesnictví

Aktualizováno. Vláda zřejmě brzy projedná návrh na vyčlenění tří miliard korun na boj s kůrovcovou kalamitou. V dalších letech by mohl být objem dotací vlastníkům...

Naši partneři

Lesy ČR VLS UHUL ČLS LOS DYAS.EU PEFC LESmedium.SK Lesnicko-dřevařská komora ČR Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Agrární komora ČR

Naše další weby