Poslyšte vyprávění o krásné zemi blízko pólu, kde žijí lidé, pro něž je příroda vším.
Jsou skeptičtí k modernímu světu a myslí si, že lidstvo směřuje k ekologické katastrofě. Ta zasáhne i rostliny a zvířata, která přitom mají stejné právo na život jako my. Svérázní obyvatelé těch krajů jsou proto jednoznačně pro ochranu divoké přírody, do jejíhož vývoje člověk nezasahuje – třetina z nich by dokonce lidem úplně zakázala vstup do tamních netknutých hvozdů. Preferují energii z obnovitelných zdrojů a vyzývají svou vládu, aby je více podpořila.
Uvědomují si, že využívání jádra je nepřijatelně drahé. Bojí se nedostatku pitné vody, hromadění odpadů a znečištěného vzduchu.
Jen jedna věc je rozčílí ještě víc, ekologové.
A jsme doma. Jak čtenář již nepochybně uhodl, jde o Českou republiku.
V tomto „zeleném" světle ji vykresluje nejnovější publikace tří českých sociologů nazvaná Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Teprve podrobnější studium třísetstránkové knihy vydané Masarykovou univerzitou, která shrnuje výsledky osmdesáti výzkumů veřejného mínění uskutečněných během poslední dekády a připojuje i výzkum vlastní, čtenáře přesvědčí, že mu vyčerpávající přehled skutečně představuje Čechy, nikoli ekologicky uvědomělé domorodce z filmu Avatar.
Kniha totiž ukazuje i méně povzbudivou část spektra našich postojů. Při řešení problémů se nechceme moc angažovat, odmítáme platit vyšší daně výměnou za čistší prostředí nebo omezit spotřebu svých domácností. Jak vysvětluje jeden z autorů, sociolog Jan Krajhanzl, na obecné otázky typu práv rostlin a zvířat odpovídají Češi podobně jako lidé v zahraničí, ale jdou-li tazatelé více do hloubky, obraz se rozostřuje.
Češi ochraně přírody často nerozumějí: chtějí například původní les s trouchnivějícími padlými stromy a zároveň žádají boj proti kůrovci. Mají kritičtější vztah k nevládním organizacím než lidé na Západě, a také k ministerstvu životního prostředí, přitom si ale myslí, že ekologické problémy by měl řešit hlavně stát. Ekologickým opatřením státu dokonce vyjadřují větší podporu než vládní snaze zvýšit mzdy.
Zároveň Češi nesnášejí ideologii, preferují konkrétní řešení před obecnými úvahami o ekologické krizi nebo výzvami k dobrovolné skromnosti. Přiklánějí se k jakési „inženýrské" ekologii bez skutečných ekologů. Respondenty, kteří se o ekologická témata zajímají, zároveň moc nezajímá politika – a to je také možný důvod, proč se je strany ani nesnaží oslovit.
Naše láska k přírodě je láskou národa trampů, táborníků, chatařů a chalupářů. Přesto podle všeho přírodu opravdu milujeme, jinak by ji respondenti mezi věcmi, které je zajímají, nekladli na první místo. Proč tedy životní prostředí přece jen nehraje v politice důležitější roli, dokonce ani před volbami? Šikovní političtí marketéři by nepochybně uměli nastolit ekologická témata a probudit zájem. Ale snad je to takhle lepší; kdyby si tématu všiml Andrej Babiš a uchopil jej po svém, nemuselo by to znamenat jen více čapích hnízd napříč Českem.
Komentáře