logo Silvarium tisk

Honosný pohřeb se (prozatím) nekoná

Před více než patnácti lety se na stránkách Vesmíru1 vedla debata o tom, zda je, či není pojetí ekosystému zastaralé a překonané. Podnětem k tomu se stal článek amerického ekologa Richarda O'Neilla, pokládající provokativní, ale legitimní otázku, zda již nenastal čas ekosystém pohřbít.2 Koncept ekosystému, tedy souboru všech organismů a celého neživého prostředí v určitém časoprostoru, a zejména složitých vzájemných vztahů mezi jeho složkami, v sobě ukrývá nedostatky, nad nimiž nelze mávnout rukou. Ukazuje se však, že smuteční tryzna za jeden ze základních pojmů ekologie a ochranářské biologie by byla, alespoň z pohledu ochrany přírody, poněkud předčasná.

Plynoucí příroda

Klasická ekologie ovlivněná teorií systémů zastávala názor, že ekosystémy jsou obvykle v těsné, předem určitelné a předvídatelné dlouhodobé rovnováze s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí. Pouze málokdy ji narušují rozmanité zásahy z vnějšího prostředí, ať už přírodní, nebo způsobené člověkem. Disturbance v tomto pojetí ovlivňují ekosystémy téměř vždy negativně. Hlavním zaklínadlem ochrany přírody se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století proto stalo, spolu s ochranou genofondu a hrozbou vyčerpání zdrojů, dosažení ideální „rovnováhy v přírodě".

Dnes víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně. Podléhají neustálým, často jen obtížně předvídatelným změnám a opakované disturbance patří v přírodě k zcela základním procesům. Konečný stav ekosystému, který by se dal jednou provždy zachovat, vlastně neexistuje. Z tohoto důvodu vychyluje jakákoli změna směřování ekosystému jeho složení i strukturu.

Události, k nimž v ekosystému dochází, se přenášejí prostřednictvím jeho jednotlivých hladin s různě velkým zpožděním, šumem či zesilováním. Ekosystém se proto může po určité disturbanci vyvíjet různými směry.

Tento názor v žádném případě nehlásá, že rovnováha v přírodě nikdy nenastává. Říká jen, že se zcela zákonitě neobjevuje ve všech měřítkách a nemusí se týkat všech jevů v přírodě. Zda rovnováhu v přírodě zaznamenáme, závisí na časoprostorovém měřítku, v němž dané ekosystémy zkoumáme, a na poměru jeho velikosti a míře zkoumaných změn. Stav, který se nám na první pohled může zdát jako dlouhodobá nepřerušovaná rovnováha, bude ve skutečnosti řadou různých krátkodobých rovnovážných momentů, do nichž se ekosystémy dostanou a z nichž po nejbližší disturbanci opět vypadnou.

Disturbance představují nedílnou součást vývoje přírody a krajiny. Již delší dobu víme, že ekosystémy většinou nereagují na disturbance lineárně. Vzrůstající působení vnějšího činitele nutně nevyvolá okamžitou intenzivnější odpověď ekosystému.
Komplexní systémy – nejen ekosystémy, ale i lidská společnost – proto neodpovídají na působení vnějších činitelů předvídatelně.
Postupně se hromadící vliv disturbancí může dosáhnout určitého prahu, po jehož překročení mohou následovat mnohdy dramatické, rychlé a nevratné změny.

Zdá se tedy, že příroda bývá daleko dynamičtější, než jsme si donedávna mysleli, takže hovoříme přímo o toku přírody. Příroda je v tomto pojetí vnímána jako neustále plynoucí mozaika různých biotopů, která se nechová pouze deterministicky, ale nechává značný prostor nahodilým procesům a katastrofickým posunům.

Péče o přírodu má být nejen citlivá, ale i pružná

Jelikož ekosystémy řídí nerovnovážné procesy, mohou se chovat velmi překvapivě.

Přestože toto tvrzení může znít jako banalita, připomeňme, že každý ekosystém bez ohledu na svou velikost se vyznačuje nezanedbatelnou komplexitou a dynamikou. Naše znalosti o fungování ekosystémů jsou a ještě dlouho zůstanou neúplné. Proto péče o cílové části přírody, ať už jim budeme říkat ekosystémy, nebo jinak, vyžaduje adaptivní přístup. Adaptivní péčí máme na mysli proces opakovaného a neustálého hodnocení zjištěných zkušeností, které bere v úvahu měnící se ekologické, společenské a politické souvislosti. Rozhodování o tom, co a jak chránit, jaké zásahy provést a jakých se naopak vyvarovat, představuje neustálou činnost, začleňující do sebe výsledky předchozích akcí a dovolující reagovat včas a pružně na změny ekosystému. Mnozí autoři v této souvislosti upozorňují, že cílem péče o ekosystémy není ani tak řízení samovolných procesů, jako spíše regulace zásahů člověka do nich.

Poučili jsme se, že býváme přírodou poučeni?

Teorie ekosystémů popisuje a vysvětluje tok hmoty a energie v ekosystému a jak ovlivňují procesy probíhající v populacích, společenstvech a v neživém prostředí a samy jsou jimi ovlivňovány. Ekosystém, nerovnovážné paradigma, adaptivní péče, rezistence a resilience, ekosystémová integrita, zdraví ekosystému – je vůbec rozumné začleňovat tyto učeně znějící a poněkud mlhavé myšlenky do praktické ochrany přírody a krajiny? Domníváme se, že ano, a to hned z několika důvodů. Už proto, že někdy s tradičními přístupy k ochraně přírodního dědictví, tedy s územní a druhovou ochranou, jednoduše nevystačíme. Pokud nechceme nečinně přihlížet úbytku organické hmoty v půdě nebo dramatickému snižování početnosti některých opylovačů v určitých oblastech, vyhlášení maloplošných chráněných území nebo formální ochrana čmeláků nemusejí být to pravé. Celostní přístup k přírodě se v obdobných případech plným právem ukazuje jako nezbytný.

Státní i nevládní ochrana přírody se často pohybuje v zajetí zažitých představ přetvořených do neměnných zásad. Jedním z dogmat zůstává názor, že ochranáři nejsou nikým jiným než tělesnými strážci přírody, i za cenu mimořádných obětí ji chránící před jakýmikoli zásahy zvenčí. Přitom řada druhů, společenstev i ekosystémů je na disturbancích existenčně závislá. Příklad bývalých vojenských výcvikových prostorů je tak ohraný, že se jej skoro zdráháme zmínit.

Starat se o přírodu můžeme také tak, že sepíšeme a projednáme plán péče, pět nebo deset let jej s co největší důkladností budeme uskutečňovat a po uplynutí uvedené doby se podíváme, co jsme vlastně s přírodou provedli. Úsilí udržet za každou cenu status quo, promítající se do zmiňované formulářové péče, může být kontraproduktivní i z jiného pohledu. Především „nová" ochrana přírody, prosazovaná Peterem Kareivou, Michelle Marvierovou a dalšími americkými vědci, připomíná, že dost dobře nemůžeme zafixovat současný stav cílové části přírody, ale naopak bychom měli nechat dostatek vhodných příležitosti pro její další vývoj. Ostatně evoluční biologie poskytuje řadu působivých příkladů evoluce, které jsme přímými současníky.

Přes stromy vidět les (a obráceně)

Překotný rozvoj ekosystémové ekologie zásadně pozměnil náš pohled na přírodu.

Tvrzení, že přirozené disturbance napomáhají zachovat integritu příslušného ekosystému a udržovat v krajině značně proměnlivou heterogenní mozaiku biotopových plošek, již nemůže být považováno za kacířskou myšlenku. Nerovnovážné paradigma přesvědčivě ukazuje, proč bychom měli v krajině České republiky zachovat jak plochy záměrně ponechané samovolnému vývoji („divočinu" v evropském pojetí), tak území udržovaná tradičním hospodařením včetně lesů a travinných porostů, bývalé nebo současné vojenské výcvikové prostory, člověkem značně pozměněné příměstské biotopy či velké městské parky.

Ekosystémový přístup předem nevylučuje jiné, tradiční přístupy péče o přírodu a krajinu, jako jsou chráněná území, akční plány či záchranné programy pro cílové taxony a populace volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a dalších organismů. Spíše by je měl rozumným způsobem zahrnovat tak, aby nám pomohl se vyrovnat se složitostí ochrany přírody a udržitelného využívání jejích složek. Jedná se tudíž o zásady, jak o přírodě uvažovat a jak se k ní chovat, než o podrobnou kuchařku, která nám přesně a podrobně říká, co, kde, kdy a jak dělat.

Péče o ekosystémy neznamená nic jiného, než že se ochrana konkrétní části přírody uskutečňuje na více úrovních biodiverzity (geny/jedinci, populace/druhy, společenstva/ekosystémy/krajina). O zásazích do přírody a krajiny prováděných státní a dobrovolnou ochranou přírody, byť mohou mít zažitou podobu, musíme mnohem více přemýšlet ještě předtím, než je provedeme, a objektivně vyhodnocovat jejich dopady.

Spíše než o úsilí zachovat minulost jde o to, zda ještě dokážeme v různém časoprostorovém měřítku ovlivnit nejvýznamnější vnější činitele, působící na přírodu a krajinu. l

O autorovi| RNDr. Jan Plesník, CSc., (*1960) vystudoval systematickou biologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, působí v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, kde se zaměřuje na teoretické a praktické otázky péče o biodiverzitu. Vyučuje na přírodovědeckých fakultách UK v Praze, UP v Olomouci a OU v Ostravě a na České zemědělské univerzitě v Praze.

Diskuse na serveru Silvarium.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.

Poslední komentáře

Anketa

Může Vám být aplikace ClimRisk užitečná při Vaší péči les?

Naši partneři

Lesy ČR VLS UHUL ČLS LOS DYAS.EU PEFC LESmedium.SK Lesnicko-dřevařská komora ČR Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Agrární komora ČR Projekt LARIXUTOR

Naše další weby

Sociální sítě