Lesy na zeměkouli trpí v nebývalé míře. Likvidace deštných pralesů v Amazonii se zrychlila, ročně jich tu zmizí plocha větší než náš stát, na Sibiři se těží lesy za nejasných pravidel a snad i nejasných původů těžebních firem. V Konžské pánvi to není o mnoho optimističtější. A pohled do tuzemských lesů také není nijak radostný.
Z kůrovce a kalamitních těžeb se stalo celospolečenské téma, kterému rozumí úplně každý. O tom, co je příčinou chřadnutí našich lesů, bylo napsáno a řečeno už mnoho. Stručně shrnuto, je to stávající způsob lesního hospodaření, který preferuje stejnověké monokultury. Překvapivé je, že ani po několikaleté diskusi – a tisících hektarech odumřelých lesů – se přístup rozhodující části lesníků včetně těch, kteří se tento obor snaží řídit, k lesu nezměnil. Nadále žijí ve schématu pokácet – všechno odvézt – technicky upravit – okamžitě zalesnit. Téměř čímkoli. A zas a znovu. S argumentací, že dosavadní legislativa ani nic jiného neumožňuje.
Ale je skutečně pro všechno nezbytná změna zákonů? Pro mnohé překvapivě odpověď zní, že není. Více než polovina lesů v České republice je státních (jeden z nejvyšších poměrů v Evropě), a je proto hlavně na zřizovateli, co uloží svým podřízeným organizacím, jako jsou Lesy ČR, Vojenské lesy a statky či správy národních parků, dělat. V podstatě by mělo záležet hlavně na tom, jaká bude společenská a odborná objednávka. Prostě jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Autor: FRANTIŠEK PELC
Celý článek najdete v LN.
