LIBEREC Pamatuje doby, kdy po Jizerských horách na kole nikdo nejezdil a pěší turisté se dali spočítat na prstech jedné ruky. Do Bedřichova ještě nejezdil autobus a jediné občerstvení bylo na Smědavě. Fotograf a spisovatel Siegfried Weiss teď ze svých vzpomínek na Jizerské hory sepsal další knihu.
Nese název O věčných proměnách lesa a není to kniha ledajaká. Vyšla u příležitosti hned tří jubileí: autorových 85. narozenin, 50 let od vzniku CHKO Jizerské hory a 25 let fungování Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody.
Na více než sto třiceti stranách odkrývá Weiss podobu Jizerek po odsunu Němců, i jejich následné odumírání v dobách, kdy je téměř zničily exhalace z německých a polských hnědouhelných elektráren.
„Po odsunu německého obyvatelstva byly lesy v Jizerkách naprosto prázdné, byla to panenská příroda. A přitom do začátku války ty lesy byly plné, pulzovalo to tam, lidé rádi chodili na výlety. Bylo to období, kdy tu vznikla spousta rozhleden, výletních bud a tak dále. A najednou nastal útlum, vakuum. Chodili jsme do hor s partou horolezců a nikoho nepotkali. To byl zážitek, který v nás zanechal hluboké dojmy. To už se dnes nedá opakovat," vzpomíná Weiss nad snímky starých jizerskohorských lesů. Takové smrky, které tam tehdy rostly, už dnes v Jizerkách nejsou. Zničily je kyselé deště, kůrovec i nápory větru. Při likvidaci kalamity byla prakticky odtěžena celá náhorní plošina Jizerských hor.
„Byla to katastrofa. Ale svým způsobem to bylo také neopakovatelné údobí. Hlavně v zimě jste jeli na běžkách po úplně holých pláních, všude široké rozhledy. Teď už zase celé zarůstají, takže není vidět nic."
I fotografie z těchto dob, kdy v horách stály ostrůvky odumřelých stromů a jinak všude holina, jsou v nové knize hojně zastoupeny. „Na vlastní oči jsem viděl, jak na Promenádní stála skupina stromů naprosto zničených, lesáci je stáhli ocelovým lanem a celou tu skupinu stromů urvali bagrem. Byla to šílená devastace. Nová kniha tak mapuje, jak se lesy v Jizerkách vyvíjely a jak se měnil i můj vztah k nim," říká letošní jubilant. Pro mnohé čtenáře pak bude překvapením, že kromě fotografií se v knize objevují i Weissovy linoryty a olejomalby, které dosud nikde nepublikoval.
Komentáře
Po x staletích německého hospodaření byla těžko jizerskohorská příroda panenská. To byla možná naposledy za Přemysla Otakara I.
Osobně nemám rád tyto popletené termíny, které používají - byť většinou v dobré víře - někteří ochranáři. Ochrana přírody dělá celou řadu chyb, stejně jako lesnictví.
Třeba vstavačové louky jsou krásné, ale jsou stejným výtvorem člověka jako trávník u Lidlu. Pár let je nesekáte - a máte po nich.
Křížky a boží muka v krajině můžou na někoho působit malebně, ale postavili je tam ti, kteří - zblblí židovským "spasitelem" - tam před x staletími brutálně vysápali většinu lesa, aby měli kde stavět roubenky, osévat pole a pást dobytek.
Co je tedy "přirozené"? Co je skutečně hodné ochrany? Kdo to rozhodne - a na základě čeho?
Já za sebe věřím, že pokud se bavíme o lese, tak je to taková jeho forma, která je schopná udržet se v plus-mínus nezměněné podobě i bez zásahu člověka. A právě člověku takový les pomáhá nejvíc - získává z něho totiž poznatky, které z plantáže té či oné dřeviny nikdy nezíská, a které přitom - i sám pro sebe - bytostně potřebuje.