Letos v květnu přibyl na seznam kalamitních škůdců nový druh – lýkožrout severský. V českých lesích tento druh kůrovce úplně nový není, dřív se u nás ale vyskytoval jen vzácně a byl považován za okrajového. Teď se podílí na kalamitě, která je na našem území největší v historii.
PRAHA Lýkožrout severský si se svým tuzemským rozšířeným kolegou – lýkožroutem smrkovým – nekonkuruje, ba naopak. Broučci si prostě rozdělí strom. „Lýkožrout severský obsazuje především horní partie kmene nebo celé slabší stromy, do spodních partií silných smrků zasahuje výjimečně. Limitujícím faktorem je tloušťka kůry – lýkožrout smrkový je větší a potřebuje silnější kůru, proto vršky kmenů zpravidla nenapadá. Každý z těchto druhů vylučuje jiný feromon a to do jisté míry určuje frontovou linii, kterou tyto druhy obsadí," vysvětluje biolog a spoluautor projektu Kůrovcové info Petr Zahradník z Útvaru lesní ochranné služby Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti.
Škůdce, který přišel ze severské tajgy, je pro české lesy poměrně velký oříšek. A to hned z několika důvodů. Za prvé se špatně hledá, a to právě proto, že jeho výskyt je v horních polohách stromů. Lýkožrout smrkový napadá především osluněné stromy na okrajích porostů. Odborníci tak vědí, kde ho hledat, protože je jen na omezených plochách. Navíc se stačí podívat na patu kmene, kde zanechává takzvané drtinky. To však neplatí u severského. „Špatně se dohledává. Když měl hajný zkontrolovat osluněné porostní stěny, za den to měl na svém revíru hotové, ale kdyby měl prohlédnout v revíru všechny stromy, které tam má, nebude mu na to stačit týden. Tím, že lýkožrout severský jde s lýkožroutem smrkovým, ale zatím stačí vyhledávat toho smrkového a zároveň se zbavíme i většiny severského," líčí biolog. Výskyt škůdce ze severu nelze poznat ani podle zmíněných drtinek, protože se zpravidla zachytává za šupinkami kůry ve vyšší části stromu.
Druhý problém, a to poměrně zásadní, je, že mezi kůrovci jde o jednoho z mála primárních škůdců – lýkožrout severský nenapadá ležící dřevo, ale stojící zdravé. To je důvod, proč se s ním špatně bojuje. Na tuzemského kolegu jsou nastraženy v lese lapáky, tedy poražené stromy, do kterých brouk naletí, a lapače, což jsou uzavřené schránky s umělým feromonem, jež lýkožrouta navnadí a nepustí ven. Na „seveřana" nic z toho neplatí. „V oblasti Skandinávie a Ruska se lýkožrout severský výrazně škodlivě neprojevuje, takže zkušenosti s ochranou proti němu nejsou. Podobné problémy jako u nás působí ve smrkových lesích severní Číny a tam řeší stejné problémy jako my," podotýká Zahradník. Vzhledem k tomu, že jsou si oba druhy podobné, mohl se u nás podle biologa klidně vyvíjet několik let a nikdo si ho nevšiml. „Vypadá to, že lýkožrout severský je na našem území novinkou, ale není to tak. Vyskytoval se u nás, v Německu i Rakousku už v 19. století, máme dochované nálezy od sběratelů brouků. Ve větší míře se objevil v roce 1968 na Opavsku, tehdy to popsal emeritní profesor Radomír Mrkva z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity. Jenže přišel srpen '68 a už to nikdy nebylo publikováno," vypráví Zahradník.
Napadená je celá Morava
K masovému rozmnožení seveřana došlo až v devadesátých letech, když přišlo sucho. Masivní byl jeho výskyt v oblasti Opavy a Vítkova. Ale nikde jinde. Jenže napadené dřevo se začalo vozit na různé pily. „První další výskyt mimo tuto oblast byl hlášen na pile Ptení kousek od Olomouce. Nad pilou je svah, který byl celý totálně zlikvidovaný lýkožroutem severským. Protože místní kapacity zpracování dřeva nezvládaly, začalo se nakupovat i jinde a kůrovec severský se šířil dál. Druhá, méně známá cesta byla s ruským dřívím, které se vozilo do Vídně. Odtud se dostal na jižní Moravu. Postupně se tyto dva areály výskytu spojily a dnes je napadena Morava celá," líčí Zahradník a vyčísluje jeho výskyt. Na Moravě je dnes kolem milionu a půl kubíků kůrovcového dříví, 300 tisíc kubíků má na svědomí severský brouk. „Ale tato čísla je třeba brát s rezervou. Jde o to, jak lidé kůrovce zaevidují – a oni většinou udávají kůrovce smrkového, protože to nerozlišují," vysvětluje. Naopak jiný kůrovec díky seveřanovi začal být v Česku vzácný. Na většině území v posledních třiceti letech vytlačil lýkožrouta menšího, který se chová stejně. „Je zajímavé, že lýkožrout severský a menší se na jednom kmeni společně nevyskytují. Je to příliš velká konkurence a svou roli hraje i chemická komunikace. V některých oblastech se tak lýkožrout menší dá považovat za vzácný druh," dodává Zahradník.
Právě chemická komunikace je také jeden z důvodů, proč se kůrovci navzájem nekříží. Každý druh má specifický feromon, který slouží i k nalezení samce a samice za účelem páření. „Kopulační orgány jsou u jednotlivých druhů velmi specifické, zjednodušeně řečeno to lze přirovnat k zámku a klíči," připodobňuje vědec.
Atraktivní smrky
Kůrovcové kalamity nejsou v našich lesích nic nového. Míra, s jakou škůdce napadl stromy tentokrát, je však největší. Známá je například kalamita na Šumavě v letech 1868 až 1878, pohromu způsobil malý brouček i po druhé světové válce, kdy byly lesy z důvodu nedostatku pracovníků zanedbané.
Škůdce udeří, když jsou lesy postižené suchem, a stromy se kvůli nedostatku vláhy nejsou schopny bránit. Když v roce 2015 přišel abnormálně teplý rok, už bylo zaděláno z předchozí kalamity v roce 2003. Od té doby se šíření kůrovce nedaří zastavit. Kromě sucha navíc začal být problém i s nedostatkem lidí v lesnictví a špatným odbytem dřeva. Napadené dříví zůstává v lese a brouci se dál šíří.
„V 18. a 19. století, kdy se začal rozvíjet průmysl, se zvýšila potřeba dřeva. Hledala se dřevina, která by dala relativně rychle relativně dobré dříví. Začal se tedy sázet smrk. Není náhoda, že se najednou objevil kůrovec, protože je několik faktorů, aby začal být les pro škůdce atraktivní," podotýká ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Bohumír Lomský. Jako příklad dává problémy s imisemi ve dvacátých letech minulého století v průmyslových oblastech, kdy začaly odumírat porosty. „Gradovalo to v osmdesátých letech a postihlo to celou oblast sudetského oblouku. Po imisním poškození se vždycky následně objevil kůrovec. Ne v takové míře, ale byl tady. Přišlo období, kdy se snížily imise síry, objevily se další polutanty, do půdy vstupují kyselé depozice, půda je ochuzená o živiny a kyselá," vyjmenovává Lomský. I to podle něj ovlivňuje porost tak, že kůrovce láká. Je náchylnější. Do toho všeho vstupuje klimatická změna, přívalové deště, nerovnoměrné srážky a sucho. „To je další faktor, který tomu dal poslední, nejsilnější ránu," míní ředitel.
***
Kůrovci na smrku
Lýkožrout smrkový (Ips typographus)
* Dospělý brouk je velký 4 až 5,5 milimetru. Létá od poslední dekády dubna, v květnu začíná jarní rojení a zakládání nové generace. Ta dokončuje vývoj na konci června a v červenci. Brouci pak mohou přelétávat až do počátku září.
* Přezimuje pod kůrou, dospělí jedinci také v hrabance.
* Celý vývoj brouka probíhá v lýku smrků, zpravidla starých 60 a více let.
* Vyhledává oslabené, pokácené nebo zlomené stromy. Pokud se přemnoží, nepohrdne smrkem zdravým.
* V napadeném dřevě začne vypouštět feromon, chemickou látku, pomocí které přivolá další brouky.
Lýkožrout severský (Ips duplicatus)
* Je menší než jeho smrkový kolega – dosahuje délky 2,8 až 4,5 milimetru. Životní cyklus má podobný – první rojení začíná na přelomu dubna a května, druhé v červenci.
* Přednostně se usazuje v korunách smrků, u mladších a slabších porostů ale může obsadit celý kmen.
* Napadá primárně stojící stromy a je jedním z mála primárních škůdců mezi kůrovci. Hůř se s ním tak bojuje.
* Druh původně obýval severské tajgy od Švédska po Sachalin. Vyskytuje se také v severním Polsku, ojediněle v alpské oblasti.
ELIŠKA NOVÁ
