Kůrovec. Tohle slovo – někdy slyšíme »lýkožrout« – se stalo jedním z nejčastějších výrazů při debatě o životním prostředí v posledních letech. Kdysi se podobně lavinovitě šířila bekyně mniška nebo obaleč.
Je to jen jeden ze škůdců, kteří v důsledku rozsáhlých ploch monokultur řádí v porostu, a pokud nejsme schopni nebo ochotni zasáhnout včas, může jeho činnost připomínat katastrofu. Vzpomeňme si na jiné polní či lesní škůdce – mandelinka bramborová nebo plíseň na bramborách, přemnožený přísně chráněný bobr, volavka popelavá či postupné rozpaky z přemnožení medvědů nebo vlků po jejich reintrodukci do střední Evropy. Černá či vysoká, které jsou schopny při přemnožení způsobit významné škody na porostech v lesích. Začínáme se pomalu, ale jistě dostávat do neudržitelné situace.
Laici – v dobré víře – zabránili svým dogmatických lpěním na zachování stejnověké smrkové monokultury ve vrcholové části Šumavy – s poukazem na snahu vybudovat tak divočinu – v potlačení šíření kůrovce již před několika lety. Po suchém létě a zvýšených teplotách po několik měsíců kůrovec loni i předloni napadl ve čtyřech rojeních oslabené smrky a vláda se již jede podívat na Vysočinu, jak utěšeně se nám katastrofa rozvíjí. Myslím, že pár snímků z družicového programu Copernicus by mohlo stačit. Některé partie lesů jsou v tak žalostném stavu, že odborníci považují za lepší řešení nechat suché stromy být a soustředit se na místa, kde ještě je co zachránit.
Bohužel i tento selektivní přístup má své meze – nejsou dostatečné kapacity na zpracování vytěženého dřeva, a dokonce i jeho skladování bude činit problémy. Na rychlou obnovu lesa chybí kapacita školek. Sazenice roste minimálně tři roky. Kvalifikovaný postup směřující ke stabilitě lesa navíc vyžaduje nevysazovat velké stejnověké plochy monokultur, ale pestřejší skladbu různověkých stromů. Průmyslové využití dřeva ovšem dává přednost smrku a možnosti těžit dřevo v alespoň trochu koncentrované formě. Navíc – dřevařské závody jsou specializované na určitý druh dřeva.
A tak budeme opět zkoumat a hodnotit a na řadě míst milovníkům lesa zůstanou jen oči pro pláč. Snad i zapáleným laikům se podaří vysvětlit, že výsledkem vyhlášení stejnověké monokultury bezzásahovým územím způsobujeme místo ochrany naší přírodě pouze špatně napravitelné škody. Smutný obrázek suchého lesa u pramenů Vltavy to dobře dokumentuje.
Dnešní kalamita bude řešena minimálně desetiletí a výši nákladů si jen málokdo troufá odhadnout. Kůrovec navíc odmítá respektovat hranice státu. Není už konečně čas na zahájení ústupu od metod ochrany přírody, které nás do této situace přivedly? Začneme konečně postupovat racionálně a s dlouhodobou perspektivou udržitelného stavu našich lesů? Je vůbec ještě šance alespoň část lesů zachránit?!
Jaromír KOHLÍČEK
