KOCANDA Přes čtyřicet let žije se svým lesem Jiří Bína. Hajný z Kocandy na Žďársku do loňského roku pečoval o 932 hektarů lesa kolem Žákovy hory, jednoho z nejvyšších kopců Žďárských vrchů.
Teď už je z něj spokojený důchodce. Přesto dál dohlíží na svůj lesní úsek. „Už jen radím svému nástupci," říká Jiří Bína.
O jeho filozofii a přístupu k práci svědčí už to, jak má doma u hájenky opracované suky. „Odkornil jsem je. I tam by se mohly množit menší druhy kůrovců. Je to spousta práce rukama, ale času mám nyní víc," vysvětluje hned po přivítání.
Reportéra MF DNES vzal na exkurzi do lesa, kde dlouhé roky hospodařil a kam za ním často míří jiní lesníci nebo studenti z lesnické fakulty. Tady začínal ještě pod hlavičkou státních lesů, od roku 1993 pracoval pro rodinu Kinských, která dostala při restituci zpět rozsáhlé majetky.
To znamenalo obrovskou změnu. Hajný, který se hlásí k principům lesnického spolku Pro Silva Bohemica, jenž prosazuje přírodě blízké hospodaření, nezapomene zmínit docenta Jaroslava Švarce (žil 1914 –2002), který z lesnického učně vyrostl v jednoho z uznávaných odborníků, nebo Pavla Bednáře (zemřel 2001), jenž byl u Kinských prvním lesním radou.
To oni dávali důraz — jak říkají lesníci — na nepasečné, podrostní hospodaření hned od prvního porestitučního lesního hospodářského plánu, kterými se hajní řídí.
„Byla to téměř revoluční změna, do té doby se hospodařilo v lesních závodech pomocí těžebních středisek na velkých plochách v holých sečích," vysvětluje Jiří Bína. „V devadesátých letech se to na státním trošku změnilo, ale pořád šlo o maloplošné holoseče."
A přidává i vlastní zážitek: „Když jsem chtěl jednou ochránit jedli v rozbourané oplocence, můj fořt mi řekl, že jsem se zbláznil. Vůbec to nepřipadalo v úvahu. Razily se holé seče, všude smrk," vybavuje si hajný původem z Jihlavy.
Tito lesníci se vydali jinou cestou. Konec smrkovým plantážím! „Po restituci byl výchozí stav mého lesa takový, že tady bylo 89 procent smrku, v podstatě monokultura. Jen šest procent buku a k tomu další dřeviny jako modřín nebo jedle, olše, trocha javoru," vypočítává Bína na první zastávce v lese.
Přesto předkům nic nevyčítá. „Dnes se to pěkně kritizuje, ale byl bych opatrný. Většina monokultur byla vysázená po obrovské kalamitě v roce 1930, obzvláště tady na Žďársku," připomíná.
Vlivem těžkého, přimrzlého sněhu a silného větru tehdy padlo naráz asi 750 tisíc kubíků dřeva.
Celý článek najdete v MF Dnes.
