Odborníci zticha nejsou, ale snad jim nikdo ani nenaslouchá. A brouk požírá jeden strom za druhým. Ba co hůře, s poraženým a vytěženým dřevem se roznáší po celé republice. Šokující odhady tvrdí, že neuděláme-li tomu v řádech měsíců přítrž, za deset, patnáct let bude naše krajina bez lesů, jak je známe dnes!
Současná kůrovcová kalamita je svým rozsahem katastrofou. Předčila ji snad obdobná kalamita po druhé světové válce. Tehdy tuto, ale i mnohem starší kůrovcové kalamity, se ovšem podařilo v průběhu dvou tří let zvládnout. Jenže to měli v rukou odborníci. Lesníci, ctící tradice a zkušenosti svých předchůdců. Jen díky nim se u nás pořád ještě najdou místa se stromy, včetně oněch hloupě osočovaných smrků, staré dvě stě a více let. Jenže pokud řešení současného stavu budou mít v rukou laici, aktivisté, či moderní správci, opírající se o názory ekologicky zaměřených pseudovědců a v neposlední řadě těžařská lobby.
O naivitě, řekla bych spíše hlouposti novodobých odborníků, svědčí například současné tažení proti smrkovým monokulturám.
Zjednodušená teze, podle které by bylo záhodno smrky z našich lesů vymýtit a nahradit je jinými, prý odolnějšími stromy, je pochybná od svého počátku. Stačí jen uvést, že les, jak to říkají staří lesníci, roste 100 až 200 let. A nikdy není stejného stáří. Ti, co dnes v našich lesích řádí, jako prospektoři kdysi na Klondiku, by ale nejraději vzali sekery, pily, dnes vlastně harvestory, což jsou ta strojová monstra, která umí strom nejen porazit, ale na místě i odvětvit, zbavit kůry a nařezat do úhledné kulatiny, vše pokáceli, zpracovali, prodali a na vzniklých holinách vysadili jilmy, jedle, duby, cizokrajné pichlavé smrky, modříny, či jasany se všemi jejich neduhy a škůdci, jako třeba mniškami, obaleči, klíněnkami a kdo ví, jak se všichni ti požírači stromů jmenují. To není cesta. Ve skutečném lese je místo pro mnohé stromové velikány, mohou a měli by růst vedle sebe, vzájemně se podpírat.
Takže, chceme-li, abychom nad kůrovcem skutečně zvítězili, vraťme lesy lesníkům, odborníkům, co mají za sebou na tři stovky let generací svých předchůdců a jejich zkušenosti. To jako první krok. Následovat musí krok druhý. Nemáme sice již ministerstvo lesního hospodářství, ale jsou tu námi placení úředníci, co na ministerstvu zemědělství mají tuto problematiku na starosti. Nejsou-li odborníky, vyměňme je. Rychle a dřív, než bude pozdě. A chtějme po nich důslednou kontrolu a vymáhání dodržování nejen stále platného, žel málo respektovaného, lesního zákona, ale i dalších předpisů a nařízení. Není totiž pravda, že nevíme, jak šíření kůrovce zabránit a jak s ním bojovat. Lesníci, tedy odborníci to vědí, jen se to prostě trestuhodně nedělá.
Budu konkrétní. Jak je možné, že nikdo nechodí po lese a neoznačuje stromy napadené škůdcem a jak je možné, že kůrovcem napadený strom není následně v řadu dnů poražen? Nikoliv ovšem mašinou, která ponechá kůru i s brouky na místě a umožní jim tak napadnout okolní, ještě zdravé, stromy. Proč nikdo na místě uloženou kulatinu z napadených stromů neošetří dobře známými přípravky na likvidaci brouků, ale hned ji z lesa vyveze i s kůrovcem jinam a tím vlastně umožňuje šíření nákazy dál a dál? Proč se nevyžaduje, aby okolí skládky kulatiny z napadených stromů nebyly tak, jak hlásí povinnost, osázeno lapači kůrovce? Proč je zesměšňována teorie, že brouka z napadených lesů i na vzdálenost desítek kilometrů může zanést vítr, když nikdo nepochybuje o tom, že zrnka písku ze Sahary u nás s deštěm padají běžně, přičemž ona zrnka jsou mnohonásobně těžší, než ten zpropadený brouk? A mohla bych pokračovat, třeba požadavkem nezbytné prevence, anebo tím, že je bez jakýchkoliv námitek nezbytné zakázat jinou těžbu dřeva, než vytěžování kůrovcem napadených stromů a tak nemocné stromy rychle dostat z lesů. A tak dál a tak podobně.
Je to moc odborné? Nemyslím si. Pochopit, v čem je problém, svede každý laik. Ten by ovšem neměl, jak je tomu často dnes, rozhodovat, co s tím problémem dělat, jak ho řešit. V senátu jsem k tomuto tématu nejednou vystoupila, jela jsem se senátním výborem na Šumavu a setkali jsme se s lesníky a starosty z postižených lokalit, zabývali jsme se peticí a jednali s řediteli národních parků, včetně šumavského. Nejen jako senátorce, ale jako občance, moje srdce bije pro Šumavu, kam ráda jezdím. Ale proč o problematice boje s kůrovcem píši dnes? I to má své vysvětlení. Už v září přestane být kůrovec aktivní. Až do jara by měl být tedy čas se na jeho zvládnutelnou likvidaci odborně a hlavně personálně připravit. Když to neuděláme již tuto zimu, může být na všechno pozdě!
Eva Sykova
