Téměř každý český muž ví, jak sestavit národní fotbalové mužstvo a jak je dovést k titulu mistra světa; a každý televizní moderátor ví, že za kůrovcovou kalamitu mohou smrkové monokultury . Když to přednese přesvědčivým hlasem s pejorativním přídechem a doprovodí vhodnou grimasou, musí být posluchačům jasné, že viníkem kůrovcové kalamity jsou lesníci. Když se k takové rétorice přidají svým vystoupením dne 25. 8. 2018 na Zemi živitelce premiér a ministr zemědělství, hraničí to s manipulací s fakty a vymýváním mozků.
Každý absolvent základní školy ví, že čeština užívá slova neutrální a citově zbarvená, dělící se na lichotná a hanlivá. Mluvčí může při tvorbě věty použít slovo pes, pejsánek, bouďák či čokl, a dát tak posluchači najevo, jak má sdělení vnímat. Každá disciplína, odbornost či řemeslo proto používá vlastní terminologii znemožňující citové vnímání pojmů. Věcný obsah každého termínu je dán zákonem, vyhláškou, normou, uzancí či heslem ve výkladovém slovníku. Záměrné nerespektování či chybná interpretace odborných termínů je v mediích běžné, a termín smrková monokultura je čítankovým příkladem, jak byl odborný termín změněn na slovo hanlivé.
V lesnické terminologii znamená monokultura stejnověký porost tvořený jedinou dřevinou, nebo s nepatrným zastoupením jiné dřeviny, vzniklý rozsáhlou holosečí a následnou umělou obnovou . K tomu je třeba dodat, že ve stejnověkém porostu je rozdíl věku stromů do 5 let, a přimísením 5 % jiné dřeviny (Jurča) či 10 % (jiní autoři) vzniká porost smíšený. Z toho je zjevné, že označovat každý porost smrku jako monokulturu je nesprávné. V současné době je podíl smrkových monokultur na lesích v ČR necelá 2 % a monokultur jiných dřevin (které však nikoho nedráždí) jsou 3 %. Smíšené porosty, ve kterých je vedle hlavní dřeviny příměs jiných dřevin vyšší než 10 %, zaujímají 80 % výměry lesů. Nynější necelá 2 % smrkových monokultur pocházejí z jednorázového zalesnění po mniškové kalamitě z počátku 20. století, kdy byly pro rychlé zalesnění použity i nekvalifikované pracovní síly, a proto se zalesňovalo v řadách podle provázku. Zalesnění po kalamitě bylo zvládnuto bez odkladu zalesňovací povinnosti a bez použití náhradních dřevin, což si zasluhuje obdiv a nikoliv ostouzení.
Růstové podmínky lesů jsou mimořádně pestré, což si lesníci uvědomovali od nepaměti, a proto vytvořili jejich typizační systémy, které jsou podkladem pro doporučenou druhovou skladbu (základní, meliorační a zpevňující, přimíšené a vtroušení dřeviny) a modelové pěstební postupy (pěstební cíl, periodicita a intenzita výchovných zásahů, těžební předpis, způsob obnovy porostu, obmýtní doba). Na základě nadmořské výšky a z ní vyplývajících klimatických poměrů byly vytvořeny lesní vegetační stupně (LVS) jako jednotky lesnické typologie vyjadřující vztah mezi klimatem a vegetačními společenstvy klimaxových dřevin (borovice, dub zimní, buk, jedle, smrk, kleč). LVS je deset, a plošně nejmenší zaujímá 0,23 % výměry lesní půdy. Přírodní lesní oblasti (PLO), kterých je 41, jsou nejvyššími jednotkami členění lesů a nejmenší z nich má podíl na ploše lesů 0,18 %. LVS spolu s půdními, edafickými (ekologickými) řadami slouží k typologické klasifikaci lesů pomocí lesních typů (LT), sdružených podle příbuznosti do souborů lesních typů (SLT), kterých je vylišeno 183 (nejmenší SLT má 4 ha z více než 2,660 tis. ha lesů, a SLT s výměrou nižší než 20 ha je pět). Nejmenší edafická kategorie zaujímá 0,7 % lesní půdy. Pro plánování lesnických opatření se lesy dělí na 24 hospodářských souborů (HS), z nichž nejmenší zaujímá méně než 0,1 % výměry lesů. Kdo je po seznámení s těmito fakty přesvědčen, že česká lesnická typologie je schematická a ignoruje ekosystémové vazby, musí být zaujatý.
Prohlášení ministra zemědělství na Zemi živitelce „Chystáme lesnickou vyhlášku, v níž doporučujeme jinou strukturu lesa na úkor současného složení. To znamená, aby v lesích nebylo tolik smrků. Vrátit se k tomu původnímu různorodému složení" vzbudí mezi lesníky zvědavost, čím chystaná vyhláška obohatí českou typologickou školu, a proč se vracet k „původnímu" složení porostů, když se návrat k „původnímu" klimatu očekávat nedá.
Pokud se týká smíšení porostů , měli by se do diskuse pouštět jen ti, kteří ví, o čem mluví. Pojem smíšení se vztahuje k ploše, které se týká. Při posuzování území celé ČR odpovídá smíšení republikovému plošnému zastoupení dřevin (2016): smrk 50,5 %, jedle 1,1 %, borovice 16,4 %, modřín 3,8 %, ostatní jehličnaté dřeviny 0,3 %, dub 7,2 %, buk 8,3 %, bříza 2,8 %, ostatní listnaté dřeviny 8,4 %. Při posuzování jednotek prostorového rozdělení lesa (JPRL) je situace jiná. Snahou lesníků je, aby se JPRL co nejvíce kryla s jednotkou typologickou. Při každé obnově Lesního hospodářského plánu se upřesněním typologického mapování - a v důsledku nezvládání modelových obnovních postupů i chronického překračování obnovní doby - zmenšují plochy JPRL (oddělení, dílec, porost, porostní skupina, etáž). Např. jen od roku 1997 se do roku 2005 zmenšila průměrná plocha porostu z 9,93 na 3,56 ha! Důsledkem je vyšší administrativní podíl čistých porostů a nižší podíl smíšených. To lze vysvětlit na porostu, kterým vede potok (lemovaný olšemi) nebo ve kterém jsou kamenné výchozy (porostlé javory), a porost je tedy smíšený. Pokud zařizovatel vyliší plochy s olší či javorem jako samostatné porosty, budou to porosty nesmíšené, přestože se na smíšení dřevin nic nezmění. Protože není specifikováno, na jaké úrovni JPRL se smíšení posuzuje, lze z pseudoproblému vytvořit problém nekonečný. Ochotu lesníků vyhovět vnějším tlakům lze dokumentovat tím, že přestože podle Naučného slovníku lesnického je hranicí mezi čistým a smíšeným porostem 5, resp. 10 % jiné dřeviny, v Zelených zprávách MZe se objevilo jako etalon 30% smíšení, přestože nemá oporu v žádné terminologii pěstění lesů.
Neustálé „omílání" pojmů nevhodná smrková monokultura, nedostatečné smíšení porostů, nepůvodní dřevinná skladba; spolu s vytvářením falešné iluze, že za všechno může sucho, že smrk je jediná dřevina potřebující ke svému růstu vodu, že jen smrk má hmyzí škůdce a těžební firmy mají nedostatečné kapacity; slouží k odvádění pozornosti od skutečných problémů českého lesnictví, které se projevily kůrovcovou kalamitou. Důvodně se lze domnívat, že příčinou krize českého lesnictví je způsob jeho transformace v roce 1992, ale od toho média pozornost veřejnosti důsledně odvracejí.
„Největší – a tedy také nejbezprostřednější – zlo je dnes tisk." Klemens Václav Nepomuk Lothar kníže Metternich v roce 1819.
Komentáře
Technokratický přístup způsobil dnešní stav. Neustálé snižování minimálního počtu sazenic při umělé obnově, zatímco příroda zasype okolí semeny.
Uznávaný sadební materiál a najednou ve školce rostou dubové hokejky, pak se zjistí, že několik pytlů žaludů nasbíraly děti kdesi u potoků.
Holosečný způsob hospodaření, zákonem daná maximální plocha holiny a ve finále je z toho smíšený les na obrovské ploše. Pohledem z výšky však spíše šachovnice monokultur.
Poroučení větru, dešti, lesům. Namísto pozorování a respektování místních stanovištních podmínek.
A respektování přírodních animozit a výkyvů. Završení několikasetletého života vyjímečného jedince (dub, , smrk, jedle atd.) vyžaduje i notnou dávku štěstí při vyrovnání se s biotickými i abiotickými činiteli.
Nepochybuji jen o tom, že zakládání lesa bylo téměř vždy prováděno s nejlepšími úmysly.
Nicméně v této chvíli už probíhá po celé republice monitoring těchto praktik a v řádu několika měsíců bude mít MZe na stole kompletní informace.
Sadební materiál? Ve školkách pracují za almužnu nekvalifikovaní lidé, kteří nechají vyryté bukové sazenice tři dny schnout na slunci. Ze stovky předražených jedliček se Vám ujmou tři nebo čtyři. Nelíbí se Vám to? Potom Vaše smůla, nejsou lidi, nejsou sazenice, není nic.
Ovšem na předražená sídla typu krajského ředitelství LČR a luxusní platy a benefity manažerů, kteří kryjí jeden druhého, je samozřejmě prostředků dost a dost.
Lesní hospodářství dnešního typu je moloch neschopný skutečných změn. Natolik těžký kolos, že se snaha o změny zevnitř praktickými lesníky projeví maximálně jako téměř neznatelné drcnutí, které to monstrum ani nezpomalí.
I u LČR existuje řada lesníků, kteří to vidí jinak, protože jsou v kontaktu s každodenní realitou. Tady ale nenapíšou, protože mají strach o práci. Zkuste kritizovat šéfa, navíc veřejně.
Víte, pane Simanove, ono je úplně jedno, jak definujete smrkovou monokulturu! Podstatné totiž je, že smrk vymírá a v budoucnu bude jeho podíl tvořit zlomek podílu dnešního, ať už se Vám to už líbí, nebo ne. Smrk usychá nejen v monokulturách (bez ohledu na to, jak je definujete), ale i ve smíšených porostech.
Smrk končí, protože ekologické podmínky, které má u nás k životu, se stále více vzdalují od jeho optima i toho nejnižšího suboptima. Vy se snažíte zachránit si kůži, protože jste desítky let ignoroval poznatky klimatologů, pedologů, fytologů, ekologů, ale i řady "obyčejných lesníků". To, že smrk není vhodné pěstovat v nesmíšených porostech, se diskutuje už nejméně 60 let. Jsou Vám tyto poznatky známy? Co jste udělal pro změnu druhové skladby.
Veřejnost Vám do toho BUDE mluvit, milý pane profesore. Vaše lesní odbornost, pokud selže tváří tvář praxi, totiž přestává být odborností. Mýlil jste se a výsledkem je největší lesní ekologická katastrofa od doby Marie Terezie. Co s tím uděláte, pane profesore?
Situace se mění, takže tady máme nového ředitele LČR, nového ministra zemědělství. Je vyloučeno, aby se na tyto pozice vrátil nějaký plantážník, který by Vám zřejmě vyhovoval mnohem lépe. Proč? Protože lesy jsou veřejným statkem, o jejich podobě a využití rozhoduje veřejnost ve volbách, nebo smrkofilní plantážničtí vědci v zatuchlých katedrách. Dokud se situace v lesích nezmění, nezmění se ani volba veřejnosti. To je dané. Kdyby se tam teď nakrásně nějaký plantážník objevil, poletí zpátky obloukem stejnou rychlostí, jakou by v roce 1989 letěl člen ÚV KSČ omylem zvolený do čela Občanského fóra.
A propos - rok 1989. Situace v lesnictví je dnes velmi podobná. Staré struktury neschopné pochopit, že se mýlily, a proti nim prakticky celá veřejnost. Měly moc, myslely si, jak jsou vzhledem k ústavně zakotvené vedoucí úloze KSČ nevyhoditelné ze svých koryt, veřejnost proti nim vystupující také - jako Vy - považovaly za nekvalifikovanou lůzu. No a vidíte, jak dopadly...
A lesnická typologie? Běžte s ní s prominutím k čertu. Podle ní je v Beskydech původní smrk i někde v 600 metrech nad mořem, na Radhošti prý původně rostla "zakrslá smrková bučina", chlumní smrk je schopný růst i v nížinách a další a další výmysly a lži. Odejděte se ctí a plantáže si vezměte s sebou - nebo odejdete s ostudou a ty plantáže Vám vysuší příroda - což se už děje, jen jste si toho asi zatím neráčil všimnout.
A to se ještě "můžete těšit" na to, co přijde v letech následujících. Protože "toto" je teprve začátek.
Co píšu, se vám líbit nemusí, ale je to pravda. Pravda, kterou nejste schopní vyvrátit, tak aspoň zbaběle mínusujete.
"Kdo je po seznámení s těmito fakty přesvědčen, že česká lesnická typologie je schematická a ignoruje ekosystémové vazby, musí být zaujatý." je smutný ten aspekt, že tuto skutečně propracovanou, schematickou a ekosystémové vazby zohledňující typologii dlouhobě víceméně ignoruje nebo řádně ohýbá lesnický provoz. Ono je hezké mít vylišených 183 SLT a 24 HS, ale pokud na nich stanovíme cílovou skladbu, která vede do takovýchto konců a vlastně to ve finále rozhoduje jen o tom, jestli tam najebeme borovici nebo smrk + vyhláškové MZD (nejlíp řádně okousané nějakou výjimkou; bukové či dubové jen tam, kde se nějak dodnes zachovaly), asi je něco špatně a bude to nutné přehodnotit, ne donekonečna obhajovat a hrát nějaký "ping-pong with the words."
Vztekat se kvůli nepřesnému používání termínu je úsměvné nebo vlastně spíš smutné, protože i přes jejich dokonalou znalost přírodu a tento rozjetý vlak jednoduše neokecáš a v reálu nezměníš, ani kdyby se za špatné použití definice pojmu sekaly ruce.
Lépe by bylo mlčet, a vůbec nejlépe se takto neurážet, chlapsky přiznat nutnost změn a využít letitých zkušeností a vědomostí k co nejlepšímu návrhu optimálního dalšího postupu, jak z tohoto průšvihu nejlépe ven, v dlouhodobém měřítku. To je ostatně úkol hodný odborného akademického pracoviště. Naštěstí znám i řádku takto konstruktivních lesníků, a těm takovéto plošné odsouzení poněkud křivdí.
Zmínka o nezvládnuté obnovní době a v důsledku toho příliš malých prostorových jednotek lesa, z průměrných 10 ha na 3,5... no já nevím jestli to vůbec komentovat. To je špatné mít pestřejší horizontální strukturu lesa? Znovu si to čtu a připadá mi to jak přístup ze 70. let, může mi někdo vysvětlit, co tím chtěl pan profesor říct? Nebo jestli to má být jen o té administrativě a dohadování o stupni smíšení? Jestli vyliším jeden porost jako 20% olše a 80% smrku, nebo to rozseknu na dvě skupiny, na reálném celkovém zastoupení dřevin to ale nezmění nic. A nezmění to nic ani na tom, že na té ploše 80 % smrku to bude mít charakter monokultury, i když tam tu olši v popisu přilepíme.
Tu paralelu s rokem 89 bych radši vynechal, stačí si upřímně a popravdě odpovědět na tu závěrečnou otázku: "No a vidíte, jak dopadly..."