K čemu potřebujeme nebezpečně jedovaté rostliny? Odpověď můžeme nalézt v příběhu dřeviny mancinella obecná, která produkuje plody trefně nazývané Jablka smrti. Před třemi stoletími, kdy byla hojně rozšířená, byste v celém Karibiku nenašli nikoho dost bláznivého na to, aby je ochutnal. A teď, když je téměř vyhynulá, je paradoxně ještě nebezpečnější.
Mancinella je krásný strom, který na pláži nepřehlédnete. Hladká světlá kůra s červeno-šedým nádechem, široce rozvětvené kořeny vystupující na povrch a svěže zelené tuhé lístky. Nádhera. V příhodných podmínkách je schopen dorůst až patnáct metrů výšky a díky svému podsaditému tvaru představuje jeho zapojený porost ideální větrolam. A jeho masivní kořenový systém fixuje a stabilizuje půdu, čímž zabraňuje její erozi a vymývání. To je také důvod, proč ho dnes na nepatrných zbytcích jeho původního areálu chrání jako oko v hlavě. Všude jinde byl totiž vymýcen.
Nepřítel č. 1? Křoví z pláže!
Původně se jednalo o velmi hojnou dřevinu, která rostla na plážích a v místech, kde písčiny přecházely v mangrovy. Florida, Bahamy, pobřeží Mexika, sever Jižní Ameriky. Tady všude byla mancinella dřív doma a odváděla při stabilizaci příbřežních ekosystémů velmi dobrou práci. Původní obyvatelé Amerik chovali tuto dřevinu v posvátné úctě, ale kolonisté z Evropy ji hubili na potkání. Proč? Nedá se ani přesně odhadnout, kolik jejich životů má na svědomí. Mancinella je totiž skutečným stromem smrti, pravděpodobně nejnebezpečnější dřevinou světa.
Jed, který si budete pamatovat do konce života
Míza tohoto stromu obsahuje látku zvanou forbol, která je při kontaktu s lidskou kůži silně leptavá. Forbolem je nasycený prakticky celý exemplář, kůra, větve i listy. Mimochodem právě proto jsou tak svěží a zelené: i hmyz se jim vyhýbá. Dýchat v okolí stromu se bát nemusíte, ale schovat se pod něj za deště je špatný nápad. Toxická látka splavená z povrchu by se vám snadno dostala na kůži. Nejhorší jsou ale roztomile zelené plody, které připomínají křížence mezi granátovým a normálním jablkem. Chuť? Nasládlá, prý lehce švestková. Dál už těžko říct: pak začne působit jed, který vás může v řádu hodin bolestivě usmrtit.
Toxických vlastností mancinelly využívali karibští domorodci odpradávna. Šípy a šipky si namáčeli v míze stromu, ke kmenům uvazovali zajatce (které to po čase rozleptalo), s pomocí listí trávili vodní zdroje nepřátel. A samozřejmě, pevné dřevo stromu využívali tu a tam k tesařské práci. S kácením byl trochu problém, ale když necháte dřevo proschnout na slunci a tím jej zbavíte mízy, dá se s ním prý pracovat. Evropané ale nesmlouvavě likvidovali tuto dřevinu všude, kde ji objevili. Na Floridě se to povedlo dokonale, jinde zůstává jen pár posledních exemplářů.
I jedovatá dřevina odvede dobrou práci
Ty zbývající jsou většinou označeny výstražným červeným křížem nebo červenými pruhy na kůře (přírodní rezervace tu v terénu vyznačují jinak než v Čechách). A problém? Pobřeží a pláže napříč celou střední Amerikou a Karibikem je nyní postiženo nebývalou erozí, při které si moře ukusuje z odhalené pevniny stále větší kousky. Role kdysi hojné mancinelly v ekosystému byla prostě nezastupitelná a pobřeží bez těchto porostů jsou mnohem náchylnější k negativním vlivům vlnobití. Zastoupit ji mohou betonové hráze a vlnolamy, ale jen částečně a velmi draze.
Mancinella se navíc díky své vzácnosti stala nebezpečnější. Extrémní vyrážky, drastické otravy a dočasná oslepnutí totiž naučily první evropské kolonisty dřevinu a její plody bezpečně rozeznat. A vyhýbat se jí. Teď, když je mancinella prakticky zapomenutou, zabíjí její poslední exempláře každý rok více a více lidí, kteří s legendou o Smrtícím stromu nikdy do kontaktu nepřišli.
