Na kraji lesa nacházím odstavené auto s přepravníkem na koně. V ranním oparu vstupuji do tichého lesa. Kromě občasných stop koňských kopyt na pěšině nic nenasvědčuje tomu, že by tu právě probíhala těžba. Po pár set metrech mezi mladými buky zasvítí oranžová reflexní bunda. Pro koňačku Veroniku Královou a jejího koně Kubu je to den jako každý jiný.
„Fuj, to jsem se vás lekla,“ vítá mě s úsměvem Veronika. Je zvyklá, že je v lese většinou sama a před mým příchodem ji nevaroval ani Kubík, i když o mě jistě dávno věděl. Jedním z důvodů, proč si Veronika zvolila tuto práci, byl fakt, že si při ní odpočine od lidí. „Roky jsem pracovala v kanceláři. Práce s lidmi je ale opravdu vyčerpávající. Původně jsem chtěla na veterinu, ale to mi rodiče nedovolili. Na gympl jsem nechtěla, tak jsem nakonec šla aspoň na zemědělku,“ začíná mi koňačka pomalu vyprávět.
Celý článek najdete zde