Zachování biologické rozmanitosti je dlouhodobým cílem evropské politiky. Ač by se mohlo zdát, že díky dostupným vědeckým poznatkům a nastaveným systémům managementu krajiny, již není ztráta biodiverzity aktuální, opak je pravdou.
Zachování biologické rozmanitosti je dlouhodobým cílem evropské politiky. Ač by se mohlo zdát, že díky dostupným vědeckým poznatkům a nastaveným systémům managementu krajiny, již není ztráta biodiverzity aktuální, opak je pravdou a to i navzdory tomu, že více než čtvrtina evropské krajiny je pod určitým stupněm ochrany. Výzkumu na téma současné péče o chráněné oblasti se mimo jiných účastnili vědci z České zemědělské univerzity v Praze, Univerzity Palackého v Olomouci a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Podle závěrů výzkumu, který probíhal v Národním parku Podyjí, lze hned na úvod konstatovat, že široce uplatňovaná bezzásahovost v lesích, které byly celá staletí ovlivňovány tradičním hospodařením, vede k poklesu biodiverzity, včetně vymření původních druhů.
Pokud se na dnešní lesy podíváme z hlediska sluneční prostupnosti, zjistíme, že v porovnání s lesy, které zde byly například před dvěma sty lety, jsou to celoplošně stinná stanoviště. Otevřenost a dynamičnost lesů minulých století i tisíciletích zajišťovala především narušování (tzv. disturbance) v podobě časté těžby pařezových výmladků, záměrného vypalování, pasení dobytka, hrabání steliva a mnoho jiných lidských aktivit. Jelikož však bylo ve většině Evropy od tradičních postupů upuštěno a pravidelná narušení v dnešních lesích chybí, máme zde převážné lesy silně zapojené, což sebou nese i ekologické následky.
Lesy s primární funkcí dřevoprodukční, bychom měli i nadále obhospodařovat moderními metodami pěstování lesa. Pokud jde však o lesy v chráněných oblastech, které jsou zde především pro ochranu biodiverzity, správa by měla brát v úvahu požadavky druhů, které tyto lesy obývají. Mnoho dříve se vyskytujících rostlin, hub a živočichů spojených s otevřenými lesy, je totiž dnes již vyhynulých nebo jim aktuálně vyhynutí hrozí.
Jaké tedy mohou nastat změny v druhové bohatosti tmavých lesů oproti lesům spojených s otevřenými plochami?. Velká čás území národního parku byla až do 2. světové války pod vlivem pastvy skotu a tzv. pařezení, což udržovalo krajinu otevřenou. Dnes je tato oblast pokryta převážně uzavřenými hercynskými dubohabřinami a zbytky otevřených teplomilných doubrav, které byly místem výzkumu. Vědci využili také mýtiny vytvořené na podporu ohroženého motýla jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne) a lužní louky, která navazovala na uzavřený les. Celkově byla biodiverzita zkoumána na šesti stanovištích: a) otevřený les b) uzavřený les c) mýtina uvnitř uzavřeného lesa d) mýtina propojená s lužní loukou e) okraj uzavřeného lesa.
Druhy, které reprezentovaly celkovou zdejší rozmanitost, a jejichž výskyt byl na jednotlivých lokalitách zkoumán, byly zástupci motýlů, můr, epigeických a saproxylických brouků, ptáků, plazů a cévnatých rostlin. Samotný proces získávání vzorků nebyl jednoduchý a ke každému taxonu byla použita individuální metoda, tak aby získaná data byla co nejpřesnější. Například motýli byli snímáni pomocí časovaných fotobuněk, můry byly odchytávány pomocí světelných ultrafialových pastí a saproxyličtí brouci byly odchytáváni do lapačů se slanou vodou. Plazi byli hodnoceni na základě toho, kolik jedinců se ukrývalo pod plastovým přístřeškem a výskyt ptáků, byl kromě vizuálního pozorování hodnocen i na základě záznamů jejich zpěvu. Všechna pozorování a odběry probíhaly v různých časových intervalech nejvhodnějších pro jednotlivé živočichy. Po získání dostatečného množství materiálů, byly vzorky vyhodnocovány za pomocí statistické analýzy, kde rozdíly v druhové bohatosti na jednotlivých stanovištích, byly analyzovány zvlášť pro každou skupinu.
Vytvořené paseky měly pozitivní vliv na diverzitu a početnost u většiny modelových skupin. Dále se ukázalo, že spojení pasek s otevřenými stanovišti je pro biodiverzitu stěžejní. Částečná obnova pařezením tak pomáhá chráněným druhům. "Je to další z vědeckých studií z oblasti mírného pásma, která ukázala, že disturbance jsou motorem diverzity lesa. Celoplošnou bezzásahovost v nížinných lesích, kde v minulých dobách působili rozličné disturbance, ať už v podobě lidského hospodaření nebo tlaku velkých býložravců, proto můžeme považovat za nepřirozenou. Během 20. století se ztratil z české krajiny aktivní člověk, využívající každý kousek země ke své obživě. Zmizel tak základní disturbanční činitel a spolu s ním už asi 10 procent našich původních druhů. Abychom pokračujícímu vymírání zabránili, je nutné efektivněji přenášet vědecké poznatky do ochranářské praxe, a alespoň někde se k tradičnímu hospodaření vrátit," dodává k tématu Radek Bače z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze.
