Reportér MF DNES strávil typický pracovní den v šumavském národním parku. Sledoval při akci ekologické aktivisty i reakci policejní zásahové jednotky

Místo a čas této schůzky jsou přísně tajné. Řekněme pouze, že se koná kdesi na Šumavě a účastní se jí koordinátoři blokády proti kácení stromů v lesích u Modravy. Ačkoli mám domluvené, že budu moci být v centru dění od samého začátku, na poradu nakonec nesmím. Existuje prý příliš velké riziko, že mě nepřátelé blokády sledují. Vítejte v bitvě o Šumavu.

Je úterý kolem jedenácté v noci a já se na parkovišti ve Filipově Huti ukládám v autě ke spánku. Zítra mě čeká cesta do lesů u Ptačího potoka, kde budu blokádu sledovat přímo uprostřed aktivistů. Před spaním ještě dostávám instrukce, kde a kdy na mě bude zítra čekat jejich spojka. „Kdyby se místní dozvěděli, kdo nám zde poskytuje azyl nebo ubytovává blokádníky, měl by to v té vesnici nadlouho těžké,” vysvětluje mi důvody k utajování aktivista Vratislav Vozník.

5.45 Vstávám brzy a podle instrukcí vyrážím z Filipovy Huti pěšky k lesům Na Ztraceném.

Vidím, že důvody k utajování jsou namístě. Modravští ekology opravdu z hloubi duše nesnášejí. Téměř na každém domku visí protiaktivistický transparent. „Pozor, okupace! Evidujeme nezákonný výskyt aktivistů v našem lese,” stojí na jednom z nich. Pár místních postává u cesty. Už několik dní se snaží blokovat blokádu, vypadají, že by se klidně i poprali. Mě naštěstí nechávají projít bez povšimnutí.

6.10 Jsem na místě. Z lesa je slyšet zvuk motorových pil, na cestě se připravují k práci další dřevorubci. Po chvilce se objeví dlouhovlasý kluk s velkým batohem – má spojka, Miroslav Kutal z Hnutí Duha. „Naši lidé jsou hlouběji v lese. Půjdeme za nimi,” říká můj průvodce. Mizíme v lese, ale na žádného člověka připoutaného ke stromu dlouho nemůžeme narazit. 7.15 Přicházíme k místu ohraničenému červenobílou páskou. Za ní se kácí. Místo hlídá trojice policistů z Železné Rudy. „Tak snad se nebudeme dneska prát?” vítá nás bodrým úsměvem policista. „Já se neperu, vy ano?” odpovídám. Nemám vestu s nápisem Press, neukazuji novinářskou průkazku, jsem tedy považován za jednoho z blokádníků. „Já se také neperu, ale vždyť víte, jak to chodí. Poučím vás, že sem nesmíte. Když neposlechnete, řeknu do vysílačky, že ten Ferda, co sem vlezl už desetkrát, je tady pojedenácté. A na cestě už čekají ty naše dutý hlavy, který už jsou celý nadržený, že si budou moci bouchnout,” upozorňuje „otcovsky” policista na přítomnost zásahové jednotky z Plzně.

7.55 Po dlouhém prodírání se hustým lesem potkáváme skupinku pěti blokádníků. Policisté je chytili za páskou a zabavili jim občanky. Jeden z blokádníků stojí dál za páskou. Dřevorubci proto museli přerušit práci. Pochopil jsem taktiku aktivistů – těžbu lze zastavit i bez řetězů. Stačí jen přijít blíž k dřevorubcům, pak se dlouho čeká, než je policie odvede. Dřevorubci jsou rozladění. „Tohle je ka-la-mi-ta,” hláskuje jeden z nich směrem k aktivistům. „Tohle je ná-rod-ní park,” odpovídajímu.

8.40 Dostáváme zprávu, že v půl dvanácté přijde další skupina a začne „velká akce”. Brodíme se dál lesem. Policisté jsou snad za každým stromem a při setkání s námi hlásí: Tady už se nekácí, jen odkorňuje. Pár vteřin po jednom takovém hlášení padne deset metrů od nás k zemi další smrk.

11.30 Velká akce začíná. Skupina asi padesáti aktivistů se chystá na hromadný vpád na území těžařů. Jsou zde mladí lidé i starší pánové a dámy. Jedna žena s sebou má dva chlapce, odhadem šestiletého a osmiletého. Skupinu vede zkušený aktivista Jan Piňos, na sobě má tričko s nápisem Free Tibet.

Červená páska za chvíli bere za své. Jdu až k dřevorubcům, kteří vypnuli pily. Aktivisté se posadili na pařezy, někteří si rozbalili svačinu. „Co teď budete dělat?” ptám se policisty v reflexní vestě s nápisem Antikonfliktní tým. „Opusťte prostor a nic se vám nestane,” zní rada. Dobrá rada. Za pásku se dostávám zrovna ve chvíli, kdy do prostoru nastupují „duté hlavy”.

12.25 Urostlí policisté v černých uniformách, černých baretech a s černými brýlemi začínají „čistit” prostor. Většinu blokádníků musí vynést. Břichem dolů, s rukama zkroucenýma za zády. Možná je to jen náhoda, ale každý druhý odnášený policistům „upadne” obličejem do blátivé louže, u které zrovna sedím. Odvlekli jich takto 38 včetně jednoho univerzitního profesora a zhruba šedesátileté sténající paní.

13.05 Zajatci sedí za policejním autem. Po hlavní cestě odjíždí první anton. „Je tam má dcera, je nezletilá, mám právo být s ní!” křičí její otec Radovan Čáp, který se s rodinou k blokádě spontánně připojil o víkendu. Člen zásahové jednotky ho jednou ranou na bradu skládá k zemi. Následují další rány. Jeho žena policistu dvakrát plácne dlaní do zad. Oba jsou odvedeni, ji prý obviní z útoku na veřejnou osobu. 16.30 Skupinka aktivistů sedí na terásce na náměstí v Kašperských Horách. Ve vedlejším podniku je odmítli obsloužit. Jsou po výslechu a vyprávějí si zážitky. Nejvíc se řeší brutální útok na pana Čápa. „Já už tam dnes byla popáté. Už mě znají, vědí, že odmítám vypovídat, tak to šlo rychle. Prý jsem jejich rekordmanka,” říká přítelkyně mého průvodce Daja. Dostávám zprávu, že se na Šumavu chystá Jiří Paroubek. Z amplionu zní píseň Není nutno. Blokáda dnes končí, většina ze zadržených je však připravena jít do toho zítra znovu.