Ekologisté, ekoteroristé – těmito výrazy častují přední čeští politici ochránce přírody. Na rozdíl třeba od našeho nejdůležitějšího souseda Německa zdejší společnost zatím nepovažuje ekologii za prioritu. Týdeník Dotyk přináší navíc přehled všech dosavadních resortních ministrů z pohledu jejich „ekologického přínosu".
Nejhorší je, když národní park vede fanatik a chce vytvořit divočinu tam, kde nikdy nebyla. Těmito slovy nedávno prezident Miloš Zeman počastoval Pavla Hubeného, který (jako dočasně pověřený ředitel) nyní vede Národní park Šumava. Hlava státu se chystá také vetovat návrh zákona o NP Šumava v případě, že nebude odpovídat jeho pojetí ekologie.
„Je třeba hledat takové řešení, aby se ochránil jeden živočich. A tím je Homo sapiens. Datlík tříprstý nebo tetřev hlušec už se dávno odstěhovali z uschlých lesů, a není tak koho chránit," osvětlil přitom pan prezident, jak si ochranu jedné z přírodně nejcennějších oblastí střední Evropy představuje.
Zemanovy výroky jsou ale jen špičkou pomyslného ledovce, který v Česku opravdu není zelený. Ochrana přírody je v zásadě ukradená většině občanů. Poslední provedené výzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění z května roku 2014 to potvrzují.
Národní parky v Česku
Jsme celkem přeborníci v třídění odpadu – v součtu odpovědí „vždy" a „často" se k tomu v průzkumu přihlásilo přes 80 procent lidí. Je to ale asi tak jediná zelená aktivita, v níž vynikáme. Například v otázkách, zda se lidé účastní aktivit na ochranu přírody nebo jestli kupují výrobky šetrné k životnímu prostředí, je v uplynulých dvaceti letech trend dokonce klesající.
Česko jde proti drtivé většině vyspělých zemí. Což je paradoxní, zvláště když si uvědomíme, že náš nejbližší a také ekonomicky nejvýznamnější soused Německo se vydalo už před dlouhým časem cestou opačnou a úspěšně v ní pokračuje.
Němci mají jasno, Češi váhají
„Srovnání s Německem je samozřejmě tristní. Německo má energetickou politiku, která zemi vede od velkých elektráren k rozptýleným zdrojům ve vlastnictví lidí," upozorňuje expert hnutí Duha na energetiku Jiří Koželouh na jeden ze zásadních rozdílů mezi ekologickou koncepcí Česka a Německa.
Cílem našich západních sousedů totiž je snížit spotřebu energie o polovinu do roku 2050. Česká energetická politika naopak zatím počítá s nárůstem konečné spotřeby energie o 3 až 10 procent do roku 2040. „Tady
nejde jen o to, že plánujeme více plýtvat a znečišťovat, ale také o to, že nám Německo uteče v energetické náročnosti, a tím pádem konkurenceschopnosti," dodává Koželouh.
Postoj k energetice je přitom ve vyspělých zemích pro ochranu životního prostředí klíčový. Právě na ni je pak navázán více či méně ekologický „styl" průmyslu a dalších aktivit. Týdeník Dotyk loni mapoval, jak jsou
na tom Evropa i svět s odklonem od jaderné energie poté, co se havárie elektrárny v japonské Fukušimě stala i spouštěcím momentem pro konec jádra v Německu (viz Dotyk 17/2014). Ukázalo se, že zdaleka ne všude s jádrem končí. Ale faktem také je, že s postupem času další a další státy zvažují, zda se jaderná energie vyplatí, zda není lépe hledat přece jen zelenější zdroje a energetické úspory.
„K nebezpečí havárií nebo zneužití teroristy nyní přistupuje třetí důvod, který myslím o konci jádra rozhodne. Jaderný průmysl musí zabezpečovat první dva důvody, a to je hrozně drahé. A jak klesá cena zařízení na výrobu obnovitelných zdrojů, nebude jaderná energie konkurenceschopná," domnívá se například přední ekolog Bedřich Moldan.
Česko je na jádru závislé a obrat o 180 stupňů s naprostým příklonem k obnovitelným zdrojům je zatím neproveditelný. Nicméně z velkolepých plánů na rozšíření jaderného Temelína zatím sešlo, prioritou má být skromnější dostavba jaderného bloku v Dukovanech.
Ale protože vláda dosud jednoznačně odmítá garantovat do budoucna výkupní ceny elektřiny, a tím nechává celou případnou jadernou výstavbu v Česku jen na bedrech polostátního investora ČEZ, bůhví, jak to s jádrem v české kotlině vůbec bude
Vanička plná průšvihů
Není pochyb o tom, že Německo se mohlo vydat svou zelenou cestou, včetně stopky jaderným elektrárnám, také díky patřičné osvětě – chcete-li i mediální masáži ve prospěch ekologie a obnovitelných energií. Ta ovšem musela být podpořena také hmatatelnými důkazy, například že ekologický byznys lidem taky něco přinese. Srovnání s Českem ovšem vyznívá pro naši zemi neblaze.
Němcům se opravdu podařilo udělat z mnoha ekologických opatření i byznys, od výroby solárů přes větrníky po úsporné spotřebiče. Jistě, je to byznys často dotovaný, ale ujal se.
Českou situaci známe. Nejprve gigantický průšvih se soláry, z nichž si někteří šíbři udělali superbyznys na úkor státní kasy spotřebitelů. Obdobné zneužití státní podpory pak hrozilo u biomasy. A dnes prožíváme aféru s biopalivy, o nichž by se jinak mohla vést jen mediálně nijak nevypjatá věcná diskuse – pokud by ovšem jejich největší producent a zároveň ministr financí Andrej Babiš nebyl ve fatálním střetu zájmů...
Horší reklama než soláry a nešťastná řepka olejka nemohla domácí ekology potkat. Celkem oprávněně sice upozorňují, že s vaničkou není dobré vylévat i „zelené dítě", že v rozumějších zemích sluneční elektrárny a obnovitelné zdroje fungují – ale veřejnost má zatím v povědomí hlavně ty průšvihy.
Dnešní doba dává naději, že péče o byznys s péčí o životní prostředí budou stát proti sobě čím dál tím méně. Cíl evropské politiky je zaměřený na kapitál, teď myslím na přírodní kapitál – na jeho ochranu, zachování a posilování. Víme, že životní styl postavený na rychlé spotřebě nejde do budoucna udržet, že donekonečna proti sobě stavět rostoucí hospodářský růst a úměrně němu zhoršující se životní prostředí nikam nevede.
Chci říct, dnešní politika není vůči životnímu prostředí zaslepená, chceme například snižovat produkci skleníkových plynů, máme vizi nízkouhlíkové Evropy, dáváme zelenou nevyužívaným energiím nebo úsporám energií, ale i ekologickým invovacím atp. Děje se tak nejen prostřednictvím úspěšného programu Nová zelená úsporám, ale hlavně Operačního programu Životní prostředí, jehož nové programové období do roku 2020 nám právě startuje a pro investice do českého životního prostředí je v něm celkem 73 miliard Kč.
Víme, že tato opatření a projekty z OPŽP přinášejí společnosti značné úspory jak energií, tak následně i financí, které za energie domácnosti platí.
Právě snahou evropské i naší národní politiky, která myslí i na dnešní společnost i na příští generace a vynakládá tedy značné finance na zlepšování životního prostředí, dáváme šanci i českému byznysu. Právě nové ekologické projekty znamenají práci pro firmy, což vede i k podpoře zaměstnanosti ve všech regionech ČR. Spolu s kvalitní legislativou a státním dozorem věřím, že jsou to kroky k prosperující společnosti.
Ve využívání těchto financí byli moji předchůdci paradoxně spíše antibyznysoví.
Na dotaz, zda se považuje za ministra spíše ekologického, nebo byznysového, to týdeníku Dotyk potvrdil i současný šéf resortu Richard Brabec:
„Dnešní doba dává naději, že péče o byznys s péčí o životní prostředí budou stát proti sobě čím dál tím méně. Cíl evropské politiky je zaměřený na kapitál, teď myslím na přírodní kapitál – na jeho ochranu,
zachování a posilování. Víme, že životní styl postavený na rychlé spotřebě nejde do budoucna udržet, že donekonečna proti sobě stavět rostoucí hospodářský růst a úměrně němu zhoršující se životní prostředí nikam nevede.Chci říct, dnešní politika není vůči životnímu prostředí zaslepená..." (Celé vyjádření viz Priority ministra Brabce.)
„Nezaslepenost" vůči ekologii si ministr tříbil ve své dosavadní kariéře například jako vrcholový manažer v Unipetrolu nebo chemičkách Spolana Neratovice či Lovochemie, která patří jeho současnému stranickému šéfovi, oligarchovi Andreji Babišovi.
Česká ekologická politika má ještě jednu další zvláštnost. Na rozdíl od většiny ostatních států se zde totiž Strana zelených profilovala jako mírně pravicová. Popírala tedy obvyklý koncept vyjadřovaný bonmotem, že ekologické partaje bývají jako meloun: navrch zelení, ale uvnitř rudí...
Avšak ani to, že čeští ekologičtí partajníci nejsou extremisty, nepřimělo naši „knedlíkovou" většinovou společnost k větší vnímavosti vůči zeleným tématům. Naopak, hlas lidu je často označuje jako brzdu pokroku – brání výstavbě silničních obchvatů, tu zase výstavbě skladu na nějakém poli...
V diskusi o tom, zda zemědělské krajině hrozí nebezpečí eroze, nebo ne, se lze dobrat až protichůdných výsledků. Zatímco podle tzv. Zásad dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy (GAEC) se není čeho bát, metodika Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy přinesla alarmující ukazatele.
V zásadě vstřícná a přístupná věcnému dialogu jsou přitom i domácí apolitická ekologická hnutí.
„Vždy budou oblasti, na nichž se třeba s průmyslem neshodneme. Není však důvod, aby mezi ně patřila představa, jakým směrem se má vydat česká ekonomika. Uhelné elektrárny nebo povrchová těžba paliv nejsou vrozenou součástí civilizace. Energii můžeme vyrábět i jinak. Nějakou dobu potrvá, než špinavé zdroje nahradíme, nicméně jde to. Naopak ocel nebo cement k životu patří a patřit budou nejspíš dál. Naučíme se také méně plýtvat, lépe recyklovat, přejdeme na chytřejší technologie a čistší produkci," načrtává Jiří Koželouh z Duhy hlavní priority, které nemohou šmahem odmítnout ani ekonomové.
Ani převážná většina vědců-ekologů nemá názory extrémní, což lze dokonce ukázat i na natolik ožehavém tématu, jako je kůrovec v šumavském národním parku. Potvrzuje to například názor makroekologa a šéfa Centra pro teoretické výzkumy Akademie věd Davida Štorcha. Ten sice v zásadě souhlasí s názory nechat přírodě i při kůrovcové kalamitě volný průběh, ale nijak militantně.
„Na Šumavě se situace zasekla politicky. A já chápu i názory lesáků, že tam chtějí mít les už teď a ne až za sto let. On je to totiž ve skutečnosti jemný odborně-technický problém. Někde klidně můžeme nechat působit přírodu, jinde je třeba lépe les vykácet a obnovit. Ale nad tím vším visí ten obrovský problém politicko-ideový a vzájemné obviňování, že ekologové chtějí Šumavu zničit a ‚nechat sežrat', a podnikatelé zase vykácet a ukrást..."
Štorchovo vyjádření je alfou a omegou účelné ochrany přírody. Pokud společnost vyjádří vůli životní prostředí chránit, politici musí dát prostor odborníkům to realizovat. Právě v odborných detailech se totiž skrývá onen ďáblík správného řešení.
Pro úředníka a politika může být například likvidace staré obory plné stromů s různými dutinami správná „ekologická" volba, protože mladé zdravé stromky jsou přece hezčí. Ve skutečnosti je to opačně – zdravý strom je v podstatě ekologicky bezcenný, téměř nic na něm nežije, je nahraditelný. S vykácenou oborou (nebo třeba „ekologickou" likvidací smrků napadených kůrovcem) zmizí nenávratně biotop pro stovky druhů a miliony jedinců dalších živočichů.
Stejně pomýlená je současná tendence zalesňovat volné plochy: naopak bezlesá území jsou přírodně cenná a je nutné je chránit před zarůstáním.
Ovšem – kam s „jemnými odbornými problémy" třeba na politického „buldozeristu" Miloše Zemana...
