Ředitel Správy národního parku Podyjí Tomáš Rothröckl hovoří o počátcích práce v někdejší CHKO i dalších plánech. Své zkušenosti po dvaceti letech ve funkci shrnuje:

Znojmo – Sedmapadesátiletý Tomáš Rothröckl spojil svůj pracovní život s ochranou přírody a zejména s Podyjím. V dnešním rozhovoru vypráví, jak se ke své práci dostal i o tom, co považuje za důležité pro Národní park v nejbližší době.

* Podyjí a ochrana přírody, to je, pokud se nemýlím, ve vašem případě práce na celý život?

Vlastně máte pravdu, když se tak ohlédnu. Bylo to moje první zaměstnání po ukončení vojenské služby a v oboru setrvávám stále. Nastoupil jsem počátkem osmdesátých let na tehdy vznikající Správu Chráněné krajinné oblasti Podyjí. Sloužil jsem v té době na vojně v Pohořelicích a abych mohl pokročit v personálních pohovorech s mým budoucím šéfem Jaroslavem Krejčím, doslova jsem nepovoleně opouštěl posádku na korbě Pragy V3S skryt v haldách špinavého ložního prádla, které se vozilo do znojemské prádelny.

* Čím vás zaujalo zrovna Podyjí?

Abych byl upřímný, přál jsem si tehdy hlavně pracovat v oboru jako takovém. Na jižní Moravě tehdy byly dvě příležitosti, jedna v Moravském krasu a druhá v Podyjí. Řízením osudu vyšlo Podyjí.

* Ochrana přírody byla v osmdesátých letech, ještě víc než třeba dnes, oborem pro nadšence, pro zaťaté lidi s přesvědčením. Co vás k ochraně přírody lákalo?

Především to byl můj tehdy naivní pohled na svět i na samotný obor, což provází asi každého, kdo s nějakým zaměstnáním a povoláním s jistým přesvědčením začíná. Člověk postupem doby sice zákonitě střízliví, ale jistá míra nadšenectví je vždycky na počátku nezbytná. Viděl jsem to jednoduše tak, že příroda je člověkem těžce zkoušená a že potřebuje pomoc, ať formou dobrovolné práce nebo působením odborných institucí. Přesvědčení mi zůstalo, za mladickým nadšením se ohlížím s úsměvem.

* Když se vrátíme k vašim počátkům na CHKO Podyjí. Kdo tehdy vlastně takříkajíc velel: správa, nebo pohraničníci?

Byla to doba, kdy vrcholila různá represivní opatření, což bylo poznat i na režimu státní hranice. Většina našeho pracoviště byla „za dráty”, museli jsme mít zvláštní propustky. I přesto jsme se tam dostávali velmi sporadicky. I když jsme totiž návštěvu včas nahlásili, při příchodu jsme se často dozvěděli: „Máme opatrenie”, což znamenalo, že se do lesa, kam jsme mířili za naší prací, zkrátka nedostaneme. A pod tím opatřením se často skrývalo třeba to, že si nějaký významný činitel přijel nebo přiletěl zachytat ryby.

* Znojemsko, malá vznikající CHKO, z větší části „za dráty”, k tomu všemu v osmdesátých letech. Neměl jste pocit, že jste se ocitl v jakési slepé ulici?

Tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Věděl jsem, že je tady fakticky neznámé území, které potřebuje opětovně odborně popsat. Museli jsme v obtížných podmínkách tehdejšího hraničního pásma zajistit, aby se sem dostali odborníci z různých akademických a vědeckých pracovišť. Tyto výzkumy vyvrcholily v roce 1986 vydáním Oborového dokumentu CHKO Podyjí, což byl v poválečné době výsledek vůbec prvního systematického odborného zkoumání tohoto území. Shromážděné poznatky pak byly později podkladem k dalšímu velkému kroku, tedy změně kategorie na národní park.

* Záměr vyhlásit Podyjí národním parkem pochází až z let po listopadu, nebo má kořeny už v osmdesátých letech?

Myšlenka vznikla právě v druhé polovině osmdesátých let, v okruhu pracovníků tehdejšího Geografického ústavu Akademie věd a dalších lidí, kteří se odborně angažovali v poznávání Podyjí. Tehdy ale úvaha kolovala jen mezi odbornými pracovníky, protože bylo jasné, že politická situace ji nedovolí v podmínkách železné opony a rozdělené Evropy uskutečnit. Ideový záměr vznikal krátce před listopadem a následovala příprava projektu, na které jsem měl příležitost se podílet, pracoval jsem totiž tehdy na Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze.

* Napadlo vás tehdy, že nový park povedete? Ucházel jste se o to?

Dostal jsem nabídku od tehdejšího ministra Ivana Dejmala. Neočekával jsem ji, ale po určitém přemýšlení jsem ji přijal. Znovu musím říct, že to bylo mladické nadšení, kdy člověk nevěděl, do čeho jde. To ale na druhou stranu patří k věci a přináší to na startu nutnou energii.

* Před časem jste absolvovali série besed v obcích okolo parku. Z některých z nich by se zdálo, že vztah lidí k Národnímu parku Podyjí se změnil a možná přímo zhoršil. Jaký je váš dojem?

Tahle věc mě dlouhodobě zajímala a zajímá. Postoje lidí, kteří zde žijí, i těch, kteří využívají hospodářsky místní krajinu, jsou pro území zcela zásadní a platí to obecně, nejen pro Podyjí. Myslím, že názory zdejších lidí by měla doprovázet určitá míra přirozené hrdosti, že jsou právě odsud a že žijí v mimořádně hodnotné krajině. Myslím, že tomu tak částečně i je. O tom, proč tomu tak v některých případech naopak není, by možná víc uměli probádat sociologové.

* Názory lidí na park bývají často dosti kritické. Co o tom soudíte a co s tím případně budete a můžete dělat?

Názory jsou myslím velmi ovlivněny tím, že jsme do značné míry vnímáni jako organizace, která je i úřadem a zasahuje tedy do života v místě. Jsme si vědomi, že ne vždy děláme populární kroky. Na druhou stranu se všechno, co děláme, snažíme vysvětlovat a zdůvodnit.

* V čele parku stojíte přes dvacet let. Je snazší nebo složitější si hledat a dávat cíle, nebo je pořád ještě prostě nese život?

Cíle a úkoly nám stanovuje ministerstvo životního prostředí a mnohé určitě přináší život. Důležité určitě je nebýt spokojený se sebou ani s organizací, se kterou jste spjatý. A já tedy opravdu sám se sebou spokojený nejsem a to samé platí pro výkony, které podáváme. Stále si musíme uvědomovat možnosti a rezervy. Velmi důležitý a dlouhodobý úkol je například v tom, o čem jsme už mluvili: nacházet společnou řeč s místními lidmi, aby přirozeně přijali existenci parku za svou a pochopili i určitá omezení s tím spojená.

* Daří se vám to?

Není to vůbec ideální, ale je to velmi dlouhodobý proces. Základem je vůbec se scházet, komunikovat, a to platí o všech účastnících.

* Je třeba právě tohle výrazná výzva, která vás nyní pobízí?

Určitě. Přirozenou shodu, základní schopnost sednout si společně ke stolu a zcela kultivovaně mluvit o problémech, před kterými stojíme, považuji za mimořádně důležitou. Jde o to, abychom dovedli hledat východisko s tím, že někdy dojdeme ke kompromisu, někdy „zvítězí” jedna či druhá strana. Není ale rozhodně možné, aby se organizace našeho typu stala izolovaným úřadem, který bude rozhodovat jen prostřednictvím razítek.

* A co další cíle a úkoly?

Je jich mnoho. Například určitě budeme pokračovat ve snaze vybavit ono území tak, jak je to z pohledu návštěvníka potřebné. Nezbytné je i pokračovat ve výzkumu a monitoringu stavu území i v dlouhodobé rekonstrukci krajiny ochranného pásma.

* Nenastal možná čas si park a jeho práci, v době, která je čím dál ostražitější a nevraživější vůči kdejaké, zejména úřední, autoritě, znovu obhájit?

Jsou příležitosti, kdy to asi takhle lze formulovat. Naposledy jsem to viděl při projednávání plánu péče na příštích deset let. Museli jsme znovu vysvětlovat a tím nepřímo obhajovat principy chráněného území. Je důležité si uvědomit, že národní parky nejsou lokální ani regionální instituce, ale uchovávají hodnoty národního a vlastně i evropsky sdíleného významu. Proto lze těžko přijmout model, který je slyšet z rétoriky některých představitelů obcí například na Šumavě, že o národním parku by měl rozhodovat výhradně region.

* Když jste zmínil Šumavu. Podyjí je ještě mnohem menší a i tady existuje určitá snaha vytlačit park „za humna”, mimo osídlené území obcí. Nečeká i vás takříkajíc boj o každý hektar?

Rozhodně nechci mluvit o boji. Je ale pravda, že někteří místní politici hovoří o tom, že by rádi, aby kdesi mimo obce existoval národní park, kde by se odborníci starali o „ty své brouky”, a zbytek krajiny by patřil „jim”. Na to vždy říkám, že ti brouci jsou i jejich, a také si myslím, že je to mylný názor. Krajinu takhle dělit nelze. Park má své ochranné pásmo, které existuje nejen z odborných ochranářských důvodů. Je to totiž jakýsi lem kulturní krajiny, který má své vlastní hodnoty, pro které je chráněn a má své přirozené návaznosti na „divočinu” vlastního národního parku. Tato malebná krajina spolu s rázovitým charakterem obcí dávají Podyjí tvář a atmosféru, které je činí přitažlivým To je to, čemu říkáme krajinný ráz.

* Ředitel Národního parku je jistě velmi vytížený člověk. Dostanete se často takříkajíc do fabriky, tedy do terénu? Máte jistě Podyjí prochozené skrz naskrz, ale je pro vás stále ještě důležité si jeho krajinu zažít takříkajíc na vlastních nohách?

Snažím se o to, i když v běžném pracovním týdnu trávím většinu času v kanceláři nebo na cestách. Kontakt s terénem je v naší branži velmi důležitý, proto se to snažím dohánět třeba i o víkendech.