Národní park Šumava - spor o koncepci, či obraz kulturního úpadků. Takový je název osmého dílu textu exposlance Čestmíra Hofhanzla.
Osmá knížka článků a myšlenek bývalého vysočinského poslance a biologa Čestmíra Hofhanzla se tentokrát týká tématu Národního parku Šumava, v němž na konci devadesátých let pracoval. Editory díla jsou stejně jako v předešlých historikové Václav Šplíchal a Pavel Bajer.
Po díle věnovaném prezidentům republiky, z nichž z pohledu exposlance vzešel s čistým štítem pouze T. G. Masaryk, se čtenáři mohou dočíst o pohledu autora na „boj" o Šumavu. Prvopočátek příčin současného stavu Šumavy Hofhanzl vidí již v poválečném vyhnání původního německého obyvatelstva.
„Tragédie Šumavy počala vyhnáním Němců, starousedlíků, lidí, prostých dřevorubců, sklářů a zemědělců. Tito domorodci vytvořili novodobou tvář Šumavy, oni byli solí šumavské země," píše Hofhanzl a pokračuje, „kolektivním vyhnáním německého etnika, šumavských starousedlíků, jsme pro budoucnost přijali „východní" ruskou mentalitu a tou byla především lež. Ta lež se stala běžným způsobem a mírovou technologií. Velká selhání, svinstva padoušství prezentovat pod pojmy velkých ideálů, nebo lhát a zatloukat." Šumava se poté stala pohraničním pásmem se všemi negativy. Kolem drátěných plotů lidé vykáceli široké průseky, aby „chlapci se samopaly lépe mohli kontrolovat a přesně mířit, zda někdo z přírody míru a socialismu nehodlá uniknout".
A co víc, zbytky po těžbě se v blízkosti pohraničního pásu neodstraňovaly. Na částech kmenů se tak začal zdárně množit lýkožrout... Po revoluci sice došlo k vyhlášení Národního parku Šumava, ale... do vedení se dostali lidé spojení s komunistickou morálkou a poznamenaní aktivitami se Státní bezpečností.
Hofhanzl ve své kritice nevynechává nikoho. „Byl jsem v devadesátých letech osm let členem Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny, kde naše snahy o skutečnou reformu zemědělského hospodaření, k podpoře vznikání soukromých farem a k obnově instituce soukromého hospodáře, sedláka a farmáře na vlastní půdě, spolehlivě likvidovali Josef Lux a Václav Klaus."
Přesto lze ve vedení parku najít lidi, kteří to dle Hofhanzla mysleli dobře, například Ivana Žlábka. A snad proto proti nim najíždí diskreditační kampaň. Na ní se má podílet i redaktor České televize Pavel Bezouška.
Docházelo k tunelování lesů i k devastaci Šumavy nejen lýkožroutem. Bojovníkem za bezzásahovost a svobodu přírodních procesů je dle Hofhanzla Vladimír Just, profesor divadelních nauk, který se v případu Šumava velmi angažoval. „Snažil jsem se na Justovy články o Šumavě, které v Literárních listech vyšly, v týž novinách odpovědět. Když nebyly zveřejněny, dostal jsem se telefonicky k šéfredaktoru Patočkovi... odpověděl mi: „Texty nezveřejním, protože s nimi nesouhlasím." Tak fungoval svobodný tisk a hlídači demokracie, celých dvacet let po vítězství pravdy a lásky nad líží a nenávistí," tvrdí Hofhanzl. Blokádu kácení kůrovcových stromů u Plešného jezera vnímá jako kriminální čin. „Když byla blokáda vyhlášena, v parku jsem pracoval. Řekl jsem tehdy Ivanu Žlábkovi, že buď vyvedeme účastníky blokády s policií, nebo použijeme k zabránění blokády i vojáky. „Jestliže to neuděláte, končím v parku, tohoto se účastnit nebudu. Přistoupíte-li zase na jakýsi kompromis, použijí to později proti vám, jako důkaz neschopnosti. Nakonec vás pošpiní, že to řeknu hrubě, poserou, pochčijou a stejně vás vyhodí", píše v kapitole o Blokádě Hofhanzl.
Vinu na stavu Šumavy vidí i v médiích, která netiskla pravdu. Včetně investigativního novináře a lovce nacistů, reportéra Stanislava Motla. I ten točil reportáž o Šumavě. „Asi za týden jsem dotyčný pořad náhodou v televizi viděl a zhrozil se. Na obrazovce byl pravý opak toho, co se dělo a co jsem znal."
Smrkové lesy na Šumavě následkem žíru lýkožrouta odumíraly ve velkém. V médiích to bylo popisováno jako přirozený proces. „Jako bychom všichni ztratili soudnost a zdravý rozum," dodává Hofhanzl. Smrkové monokultury se bez pomoci člověka samy nevzpamatují.
Detailní popis kroků, které měly vést k rozkradení národního parku, spojený s filozoficko-historických exkurzem do minulosti, považují editoři Hofhanzlových textů za největší klad díla. K jednotlivým kapitolám pak dodali poznámkový aparát.
V Jihlavě je kniha k dostání například v Knihkupectví Otava nebo v Orbis pictus.
