Českokrumlovsko, Prachaticko – Dříví se ve středu opět plavilo po Schwarzenberském plavebním kanálu, a to u hraničního přechodu Ježová/Iglbach. Ačkoliv to vypadalo, že počasí tentokrát této oblíbené akci přát nebude, nakonec všechno dobře dopadlo. Spokojení byli všichni – návštěvníci, přímí účastníci i samotný ředitel Schwarzenberského plavebního kanálu Hynek Hladík.

* První otázka nemůže být jiná... Jak byste zrekapituloval prozatím poslední plavení dříví u hraničního přechodu Ježová/Iglbach, které se uskutečnilo tento týden ve středu?

Když jsem odjížděl z domova, mžilo, a to docela dost. Říkal jsem si, že asi moc lidí nepřijde. K mému překvapení už před dvanáctou, kdy jsem přijížděl k Ježové, tu čekali první zvědavci! Svítilo sluníčko! Vody v kanálu bylo dost. Nakonec přišlo zhruba tři sta turistů z obou stran hranic, tedy z Čech i z Rakouska, ale také z Bavorska, Holandska a Slovenska. Moji plavci chodí na plavení dříví u hraničního potoka Ježová/Iglbach z nedalekého Aigenu. Přicházejí oblečeni zhruba tak, jak chodili plavci v době „zlatých časů” plavebního kanálu před více než sto lety. Nabuzují náladu starých časů, jistě mnohý fotograf pořídil obrázek, který vypadá jako z doby Josefa Seidela. Však jsme také náš hranice překračující projekt před lety nazvali Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu. Rád se tak nořím do té atmosféry. Velkou většinu našich akcí doprovází folklor. Dnes k Ježové, na první pohled z Čech, přišla skupinka trubačů na alpské rohy ze Sankt Oswaldu. Jejich cesta přes bývalou osadu Růžový Vrch v místech, kde plavební kanál překonává hlavní evropské rozvodí, je daleko kratší, než kdyby jeli po rakouském území. Viděl jsem i nedostatky. Naše dnešní plavení bylo premiérou po rekonstrukci tohoto úseku plavebního kanálu. Nebylo to v nových podmínkách vyzkoušené, proto se vloudila chybička, někteří si jí možná ani nevšimli. Celkově se to dnes ale povedlo! I diváci odcházeli spokojení! I plavci! A vyšlo nám počasí, přestože to jednu chvíli hrozilo černými mraky.

* Dříví se po dlouhých letech plavilo na Schwarzenberském kanále poprvé v roce 1996. Co předcházelo této události? Kdo přišel s tím, že by se mohla obnovit tato tradice?

Nazvat plavením to, když jsme někdy v polovině září 1996 postrkávali první polínko po hladině plavebního kanálu přes česko­rakouské hranice, snad ani nejde. Ale ano, máte pravdu, bylo to vlastně první novodobé plavení. Na úplném začátku byla samozřejmě práce. Plavební kanál v úseku od Rakouska k rozvodí vlastně ani nebyl moc vidět, byl to většinou jen mělký široký příkop ztracený v lese. Jen těsně u Ježové se kanál ukázal ve své původní kráse už někdy v roce 1991. Aby se mohl takhle ukázat, bylo třeba hodně potu a mozolů, a to v něm ještě nebyla voda... V roce 1996 přijeli poprvé k plavebnímu kanálu studenti Lesnické fakulty České zemědělské fakulty, aby během své prázdninové praxe po prvním ročníku studia obnovili kus kanálu. V tom roce se nám povedlo asi 50 metrů v Čechách a 200 metrů v Rakousku. A studenti jezdili na Šumavu až do roku 2001. Za tu dobu jsme obnovili zhruba 1,5 kilometrů v Čechách a 700 metrů v Rakousku. Byla to vynikající děvčata a kluci, snad jsem je musel chytit svým nadšením u srdce. Dřeli jako koně, však je také obdivovali především Rakušané. V roce 1997 byla opravena doprovodná cesta jak na českém, tak na rakouském úseku. O další rok později byl otevřen hraniční přechod Ježová/Iglbach a vlastně i další Koranda/St. Oswald. Ten zpřístupnil nejkrásnější úsek kanálu pod rakouskou osadou Morau. S prvním projektem oživujícím okolí Schwarzenberského plavebního kanálu přišel nejspíš Gotthard Wagner z rakouského kulturního spolku Sunnseitn. Jeho projekt se jmenoval Kulturní osa plavební kanál. Na něj jsme navázali my, folklorní soubor Libín - Prachatice, hranice překračujícím projektem Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu. Ten v sobě spojuje setkání s folklorem z jižních Čech, Horních a Dolních Rakous i Bavorska, setkání s pohádkami z obou stran Šumavy, setkání se šumavskými povoláními a řemesly, mezi nimi i s plavci, uhlíři, dřevorubci, tedy i setkání s plavením dříví, setkání s modlitbou při poutní mši svaté u Rosenauerovy kapličky...

* Je možné, že jednou dojde k obnově kompletního Schwarzenberského kanálu?

Myslím, že Schwarzenberský plavební kanál nikdy nebude obnoven v celé délce. Během let po ukončení plavení dříví došlo místy k takovým změnám, že obnova je prakticky nemožná. Na rakouské straně, kde je kanál v daleko horším stavu než v Čechách, si nemyslím, že by rakouský vlastník měl zájem na rekonstrukci v celé délce na rakouském území. Náklady na kilometr rekonstrukce nejsou malé. Rekonstrukce plavebního kanálu vyžaduje následně pravidelnou údržbu, nejlépe však také pravidelný provoz, alespoň při ukázkách plavení dříví.

* Kořeny plavebního kanálu sahají až do 18. století... Fungovalo tehdy něco podobného i jinde ve světě?

Schwarzenberskému plavebnímu kanálu bylo letos v květnu 224 roků. Byl postaven, aby umožnil plavení palivového dříví ze schwarzenberských lesů na severních úbočích Šumavy do našeho tehdejšího císařského hlavního města Vídně. Dopravovat dříví na větší vzdálenosti bylo možné jenom po vodě. U nás v Čechách, stejně jako ve světě, se dříví plavilo po řekách i potocích. Řada jich byla upravena pro plavbu. U nás na Šumavě známe především dvě díla Josefa Rosenauera – Schwarzenberský plavební kanál a Vchynicko-­tetovský kanál. Vznikly koncem osmnáctého a začátkem století devatenáctého. Potoky či řeky upravené pro plavení dříví najdeme v jižních Čechách po celé Šumavě či v Novohradských horách, na obou stranách hranic. Daleko starší plavební kanály najdeme třeba v Krušných horách, třeba Flájský kanál, který přecházel z Čech do Saska, či Flossgraben – plavební příkop u saského Muldenbergu, který byl součástí plavebního systému, po němž se plavilo dříví až do Lipska. Historií plavení, plavebních zařízení se zabývají plavecké a vorařské spolky, které jsou součástí Mezinárodní asociace plavců a vorařů.

* Na stavbě Schwarzenberského plavebního kanálu se podílelo více než tisíc lidí, kteří si určitě v mnoha případech sáhli na dno svých možností. Jak drsná tehdy Šumava byla?

V době, kdy Josef Rosenauer stavěl plavební kanál, byly na Šumavě stále ještě převážně pralesy. Stále v nich žily velké šelmy – vlk, medvěd, rys. Jak drsná Šumava byla ještě v polovině devatenáctého století, krásně píší Karel Klostermann česky či Adalbert Stifter německy.

* V jakém roce se dřevo do Rakouska plavilo naposledy?

Poslední takzvaná Vídeňská plavba byla v roce 1892. Ukončení způsobila stavba železnice na rakouské straně Šumavy, doprava po kolejích je daleko produktivnější než po vodě. Zároveň se na tom podepsal pokles zájmu o palivové dříví. Poslední omezená plavba dříví přes hlavní evropské rozvodí byla v roce 1916, kdy se plavilo dříví do Haslachu. Situace byla zásadně jiná v horním úseku plavebního kanálu. V osmdesátých letech 19. století byl postaven Želnavský smyk, který umožnil plavení dříví k Vltavě do Želnavy, kam byla následně prodloužena železnice z Kájova. Plavební kanál byl od bavorských hranic po Želnavský smyk upraven pro plavbu dlouhého dříví. Tím bylo možné plavit dřevo k dráze a po ní vlastně do celé Evropy. Tak po horním úseku plavebního kanálu se plavilo až do počátku šedesátých let dvacátého století.

* Co se následně se Schwarzenberským plavebním kanálem dělo?

S ukončením plavby dříví se stal z plavebního kanálu, který dlouho sloužil lesníkům jako dopravní zařízení, pro lesníky nepříjemným hlubokým a širokým příkopem podél Kanálové cesty, který bylo nutné při přibližování dříví překonávat. Nejhorší to bylo zejména v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy do lesů nastoupily traktory. Tak byl kanál často zasypán. Někdy se do něj jen nasypaly klády a už se jezdilo. Kanál byl intenzivně devastován nejen v Československu, kde byl již zapsán do seznamu památek, což ovšem devastaci nezabránilo, ale také v Rakousku. Nová doba plavebního kanálu nastala v roce 1980, kdy byl rekonstruován dolní portál plavebního kanálu, v polovině osmdesátých let byly rekonstruovány objekty na rakouském území, na přelomu osmdesátých a devadesátých let se opravoval celý tunel na Jeleních Vrších. Počátkem devadesátých let došlo na úsek u Ježové, o práci studentů Lesnické fakulty jsme již mluvili. V letech 1999 až 2001 rekonstruovala Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava třináct kilometrů kanálu. V loňském roce byl realizován projekt Schwarzenberský plavební kanál – kulturní dědictví ožívá partnerů Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, Lesy České republiky a rakouský Tourismusverband Bohmerwald, v rámci kterého bylo zrekonstruováno cirka 3,5 kilometrů na území NPŠ a 1,9 kilometrů na území spravovaném Lesy České republiky.

* Co pro vás osobně plavební kanál znamená?

Ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu mne přivedla práce. Postupně se pro mne stala z kanálu velká láska. Kdysi jsem nějakému novináři nadneseně řekl, že kanál je mým nejpovedenějším dítětem. Což ovšem neznamená, že nemám rád svoje dvě dcerky Lucku a Markétu, které, bohužel, nevídám.

* Kromě krás Šumavy objevujete i zahraničí. Na vašich webových stránkách jsem se například dočetl, že vás očarovala Paříž...

Celý život jsem toužil po cestování. Bohužel větší část mého života kolem naší republiky běžel plot z ostnatého drátu. Otevření státních hranic pro mne bylo snad tou nejvýznamnější změnou. Nebyla to jenom Paříž, ale třeba Řím, Barcelona, Vídeň, to jsou evropská hlavní města, která jsem navštívil v posledních letech. Ve všech jsem našel něco krásného. Ale okouzlen jsem pokaždé, když přijedu do Českého Krumlova, do Jindřichova Hradce, do Novohradských hor, na Šumavu...

* Je na světě místo, kde byste chtěl zakotvit? Které vás neustále přitahuje?

Před čtyřiceti lety jsem přišel na Šumavu. Tady jsem doma, tady jsem zakotvil. A už na tom nic měnit nechci. To však neznamená, že mne některá místa nepřitahují. Kdysi jsem působil jako lesnický expert v jihovýchodní Asii. Po více než třiceti letech jsem se dostal znovu do Kambodži, vrátil jsem se do Phnompehn, viděl jsem Angkor, který jsme tehdy nemohli navštívit. Rád bych se dostal do laoského městečka Paklay na břehu Mekongu, kde jsme bydleli víc než měsíc ve starém dřevěném domě na kůlech. Vím, že se mi to už asi nikdy nepovede. Táhne mne to na chorvatský ostrov Lošinj. Rád bych se znovu podíval do Pisy, Florencie, do Tallinu... Tahle přání se mi snad ještě splní. A nepřekonatelné jsou výhledy do údolí řeky Grosse Muhl, okamžiky na narcisových loukách v Solné komoře, posezení na kávě na břehu jezera Traunsee... Je spousta míst, na která bych se rád znovu podíval. Ale doma jsem na Šumavě, v Prachaticích.

* Jaké je podle vás nejfotogeničtější místo na Šumavě a z jakého místa v zahraničí jste si přivezl nejkrásnější snímky?

Která místa jsou na Šumavě nejkrásnější? Třeba „můj” kanál, nebo Černé a Čertovo jezero, vodopád Bílé strže, zadumané výhledy z Boubína k jihu. Se svými obrázky ze světa jsem se pochlubil několikrát na různých výstavách – Voňavý ostrov Lošinj, Ostrov vanilky a čaje Mauritius. Docela pěkné obrázky mám z Říma či Paříže. Rád bych dal dohromady výstavu fotografií z Kambodže nejen v roce 2009, kdy jsem tam byl naposledy, ale také z roku 1983. Vybrat ale jednu zemi, jeden obrázek, který se mi líbí nejvíc, to asi nezvládnu.