Lesníci, přírodovědci i veřejnost sledují pozorně a s obavami diskuse o významu kleče (prořez kleče na ilustrační fotce) i zprávy o její likvidaci v Krkonoších a v Jeseníkách.

Kleč byla doposud velmi ceněnou dřevinou. Její význam zdůrazňovali lesníci, přírodovědci, vodohospodáři i obyvatelé hor. Tam, kde byla vysekána nebo vypálena a kde se sama neobnovovala, se jí snažili lesníci uměle vysázet.

Dlouholeté zkušenosti ukazovaly, že ve vysokohorských polohách pomáhá kleč při ochraně lesa, zadržování vláhy a jejího postupného uvolňování do dolních toků, podporuje vsak vody do půdy, chrání půdu před zimním i letním vysycháním, před extrémními výkyvy teploty půdy, brání sněhovým lavinám a půdním sesuvům, omezuje eroze a odplavování půdy i odvívání půdních částic při suchém období. Pomáhá zpevňovat svahy a pohyby kamenných bloků. Kořeny kleče jsou vesměs povrchové, mělké, avšak široce rozvětvené, takže dobře váží svažitou půdu. Porosty kleče zvyšují bezpečnost horských bystřin, což i v současné době při přívalových srážkách je důležité.

Klečové porosty podstatně omezují pohyb větru a zlepšují tím klimatické poměry při horní hranici lesa. Na Šumavě byl jejich příznivý vliv oceňován při ochraně rašelinišť. Její vlastnosti jsou oceňovány v Evropě i v zahraničí. V Číně je kleč symbolem dlouhého života. Úbytek plochy klečových porostů před 200­300 lety se začal projevovat v rozsáhlém splavování půdy na svazích, ve větších povodňových škodách, v šíření sutí a štěrkových polí a v rozšiřování mrazových polí, kde jiné dřeviny nerostou.

Proto se začalo s umělým zalesňováním klečí nejdříve v Německu v Harzu již kolem r.1770. Uměle se pak klečí zalesňovalo v rakouských a bavorských Alpách, v našich horách, na Slovensku, ale také v Dánsku, v Rusku nebo na Ukrajině. Za 400 let bylo pastvou, záměrným vysekáváním a vypalováním v Krkonoších zlikvidováno na 1000 ha klečových porostů, tedy asi čtvrtina původního výskytu. Tuto výměru mělo nahradit umělé zalesnění klečí na horní hranici lesa po roce 1870 a výsadba měla být dokončena na ploše 912 ha podle projektu po roce 1952.

K umělému zalesnění se přikročilo, když přirozená obnova byla neúnosně pomalá. Důvodem pro tuto umělou výsadbu byly stále se opakující ničivé povodně, které jen v 19. století postihly Jeseníky 6 krát, v první polovině 20. století 8 krát a škodí i nyní. V Krkonoších značně škodily lidem i přírodě kromě povodní i časté laviny.

Koncem 19. století se začali zabývat přírodovědci a lesníci v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Polsku, Rusku, na Slovensku i u nás nepříznivými důsledky umělého ničení porostů kleče (Pillichody 1908, Lämmermann 1919, Schulenburg 1924, Kochanowski 1926, Gutfreund 1929, Kanitscheider 1937, Svoboda P. 1952, Skatula 1960, Křístek 2002).

Kleč prokázala vyšší odolnost vůči průmyslovým imisím v obdobích, kdy v druhé polovině 20. století na hřebenech Krušných a Jizerských hor a Krkonoš jiné dřeviny pod jejich vlivem hromadně umíraly. Důvody, které vedly v minulých asi 100 letech k umělému zalesnění klečí na horní hranice lesa v Krkonoších i v Jeseníkách, trvají.

Stále hrozí lavinové nebezpečí pro přírodu, lesy i lidi. V Krkonoších se eviduje 51 stálých lavinových drah a za 44 sezon vzniklo zde 964 sněhových lavin. Kleč v Jeseníkách má svoji dlouhou historii a také trpkou současnost. V únoru 2009 vedla lavina ke smrtelnému úrazu v jesenickém Kotli. Jsou ještě v paměti rozsáhlé půdní sesuvy v údolí Desné v Jeseníkách v roce 1950, které vedly ke značnému poškození přírodních poměrů a to jak lesů, tak i půdy, půdních organizmů a vodního režimu (Blahút 2008, Sokol 2009). Následky se odstraňovaly desítky let a nejsou dosud zcela zaceleny.

Půdní sesuvy se vyskytují i v Krkonoších i v Jizerských horách. Rozsáhlé přívalové deště v poškodily přírodu a ohrozily životy lidí při katastrofálních povodních v Jeseníkách v r. 1997 a 2009. Proto byly celé oblasti Krkonoš, Jizerských hor, Jeseníků i Šumavy zařazeny oprávněně do CHOPAV (Chráněných oblastí přirozené akumulace vod), kde by klečové porosty měly být chráněny podle našich zákonů.

Kleč trpí i na Šumavě, kde kůrovcový žír likviduje smrky v jejím sousedství a zhoršuje tím její vodohospodářskou účinnost. Je užitečné, když se otázkami kleče zabývají nyní další odborníci a specialisté. V letech 1870-­1913 bylo použito v Krkonoších k zalesnění použito na ploše asi 400 ha osivo kleče, dovezeného z alpských oblastí Rakouska a Německa. Novější šetření o genetické původnosti (Jeník 1973, Lokvenc 1978, 1994 ,2011, Tesař 2004, Musil 2010, Janata 2010, 2011, Hřebačka 2011) přinášejí na kleč nové pohledy. I když v rakouských a německých Alpách plní kleč stejné protilavinové, protierozní a hydrologické poslání, je otázkou, proč by nemohla plnit stejné poslání i v našich horách. Vjejich částech byly zjištěny odlišnosti v zastoupení některých druhů rostlin, jako jsou hořce, jestřábníky, zvonky, prhy, koniklece nebo nižší výskyt některých ptačích a hmyzích druhů, mohou v nich působit určité vlivy genetické. Není však v pořádku, když se z jednotlivých dílčích studií dělají unáhlené závěry a úřední orgány organizují kroky k likvidaci klečových porostů na velkých plochách a to v mimořádně citlivých polohách při horní hranici lesa. To může vést k nevratným škodám na přírodním prostředí, vyvolat ohrožení lidských životů a způsobit značné ekonomické škody.

Nově založené klečové porosty z alpínské populace se dobře ujaly. Rozhodnutí, že z těchto důvodů se bude likvidovat 10­90% uměle vysázených klečových porostů znamená nadřazení botanické a zoologické části nad druhými, anorganickými, klimatickými a lesnickými částmi přírody. Takový postup je nekomplexní. Kladný přínos dosavadních výsadeb nebyl objektivně vyhodnocen. Může to vést ke zhoršení přírodních podmínek našich hor i životního prostředí.