(Několik poznámek od vysloužilého lesníka)

Z mezinárodních směrnic IUCN je zřejmé, že národní parky II. kategorie se vyhlašují v územích převážně přírodních, činností člověka jen nepodstatně a na malých plochách pozměněných, a vyhlášená území prvních zón by měla být v krátkém čase na 75 procentech celé plochy parku, a to bezzásahová. Území Národního parku Šumava (NPŠ) bylo však v posledních 300 letech nejméně dvakrát pokáceno, dřevo sklizeno a celé území dvakrát zalesněno -převážně umělou sadbou. Bohužel většinou nikoliv původními dřevinami, ale hlavně smrkem, který je k šumavskému prostředí málo odolný. Zůstatky skutečných pralesů v posledním desetiletí byly záměrně ponechány k totálnímu žíru kůrovců. Takovéto území se dle směrnic IUCN nehodí pro parky kategorie druhé – patří nejspíše do kategorie páté.

V NPŠ se první zóny překotně a nelegálně zvětšovaly a vznikaly tak stále větší plochy bezzásahové »divočiny« v režimu »nicnedělání«, se zákazem vstupu občanů. Současné vedení NPŠ konečně zveřejnilo dlouho utajované informace o plochách sežraných kůrovcem, jejichž »broukovice« přesahují celou jednu třetinu výměry parku -včetně pastvin a obcí. »Divočáci« započali zpívat ódy, jak si příroda pomůže sama... Ano, dozajista pomůže. Máme příklad z doby poledové. V celé střední Evropě i na Šumavě byla místo lesů jen tundra s keříčky a lišejníky. Před 18 000 roky započal boj lesa s tundrou. Přistěhovala se bříza s lískou, záhy i borovice. Po horách se šířil smrk a v údolích duby. Teprve v době železné, tj. asi před 4000 lety, se započal objevovat stinný buk a ještě váhavěji jedle. Dnes máme výchozí mateřské stromy nesrovnatelně blíže než v době poledové, a tak si čtenář sám představí, za jak dlouho vznikne nějaký les a posléze prales - pro naše pravnoučata?

Následky zavedení smrkových monokultur, větrné kalamity a zvláště činnost správců NPŠ jsou pro park katastrofální: na 45 procentech plochy parku jsou lesy rozvrácené, spíše holiny, řídké mlaziny nebo řídké zbytky starých porostů. Z toho 15 000 hektarů totálně uschlých díky kůrovci... Místo dospělých zdravých stromů, které vydychovaly kyslík, dnes souše vypouštějí při rozkladu dřeva CO2 - skleníkový plyn. »Broukovice« - suché stromy na stojato - vypouštějí 25krát rychleji přívalové srážky do vodotečí než vzrostlý smrkový les... Pod soušemi rychleji degraduje lesní půda – dochází k erozi, posunu živin. Velice závažný je téměř úplný zánik původních genotypů smrku, ze kterých by měl být obnoven... Je toto území ještě parkem? »Broukovice« jsou ještě první zónou na 15 000 hektarech? Některé pomazané hlavy ze správy NP stvořily »veleblud«: Prý v NPŠ nemá nic vyčíslitelnou hodnotu! Jinak řečeno, tito lidé velice dobře placení daňovými poplatníky nevytvořili za svého působení žádnou hodnotu? Vtírá se otázka, zda by neměli zadarmo sbírat šišky jedlí a semena bukvic a sázet sazenice třeba se řetězy na rukou, nebo zda by neměli vrátit svoje mzdy včetně úroků z prodlení. V rozpočtu správy parku výrazně klesá příjem z vlastní činnosti a většina příjmů je od daňových poplatníků – státu.

Správa parku a MŽP dluží veřejnosti řadu výsledků své činnosti. Především by měla předložit výsledky periodické inventarizace lesů. Zda se splnil úkol z plánu péče osázet každoročně 250-300 hektarů bukem, 160-200 hektarů jedlí. Na kolika hektarech prořezávek se uvolnily jedle s bukem v mlazinách a kolik hektarů čistých smrčin se zpevnilo jednotlivým výběrem? Jak se změnily poměry mezi porosty cílovými, přechodnými a vzdálenými? To všechno obsahoval minulý plán péče jako samozřejmou intervenci - činnost člověka - v podmínkách dvakrát člověkem změněných přejatých ekosystémů. Bez vědomé, cílené a postupné i soustavné činnosti člověka na celé ploše parku (včetně případných prvních zón), a to dlouhodobě, to park přijatelný občanům nebude.

Tento úkol společnosti je možné chytře obcházet například přeřazením parku do jiné kategorie, zmenšením výměry parku nebo pokračujícími výměnami ministrů životního prostředí a ředitelů parku, nebo nakonec dlouhodobě platným nedostatečným, kompromisně zpackaným zákonem o NP Šumava. Všechno může vést v krátké době k dalšímu rozšíření »suché« Šumavy. Pak by měl zákon obsahovat také vyrovnání právně-soudních škod na hranicích států, obcí a soukromých majitelů lesů.