Blokáda na Trojmezné v roce 2000, namířená proti tehdejšímu řediteli Národního parku Šumava Ivanu Žlábkovi a jeho koncepci, odstartovala dlouhodobý spor o budoucnost Národního parku Šumava. A i když kalamitně přemnožený kůrovec není jediný problém národního parku, dá se na něm spor o Šumavu dobře demonstrovat. Druhým ukazatelem dlouhodobého sporu je postoj k turistům.

Naprostá většina lesů na Šumavě byla, resp. jsou smrkové monokultury vysázené v minulém a předminulém století. Podle ekologických aktivistů a představitelů strany Zelených se okamžikem vyhlášení národního parku změnily tyto lesy v „divočinu” či nové pralesy. Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Tesař formuloval tento názor takto: „Pithartova vláda vyhlásila národní park a neuvědomila si, že tím vyjímá celý krajinný celek z lidské činnosti, produkce a výnosnosti a převádí ho do režimu ochrany přírody, kde tyto hodnoty neplatí. Přitom si vláda neuvědomila, že tato krajina už nikdy nebude taková jako dosud, že může být po několika letech dokonce ‚hnusná', že už tam lidi nikdy nebudou moci dělat to, co dělali předtím. Nikdo se nemůže divit, když na těchto územích ničí les vichřice, požáry nebo kůrovec, protože je to přirozená součást přírodních procesů.” Zbláznil jsem se já, nebo náměstek? Opravdu jsme vyhlašovali národní park proto, aby se z krásné přírody stala příroda „hnusná”? Zbývá podotknout, že když v sousedním parku Bavorský les, který je nám ekologisty dáván za vzor, nedávno hořelo, nasadili Němci všechny prostředky, aby „přírodní proces” zastavili. Experiment ministra Martina Bursíka a ekologických aktivistů, kteří ponechali tisíce hektarů padlého lesa bez ošetření proti kůrovcové kalamitě, trval tři roky, až do odchodu Zelených z Poslanecké sněmovny v roce 2010. Výsledek je známý: dvacet tisíc hektarů zdevastovaného lesa uprostřed Evropy a tři miliony mrtvých smrků zničených kůrovcem. Škody na životním prostředí a krajinném rázu poloviny Šumavy jsou nenahraditelné. Že se smrkový les někde samovolně obnovuje? Ano, ale jinde zase místo lesa roste pouze maliník a trávy a v takových případech budeme čekat na obnovu lesa desetiletí. Ano, i maliník je „divočina”, ale opravdu je maliník to, proč jsme národní park vyhlašovali? Nová vláda vyměnila vedení národního parku a ve spolupráci s šumavskými obcemi začala připravovat zákon o Národním parku Šumava. Je politováníhodné, že zákon s koncem Poslanecké sněmovny spadl pod „stůl”. Neexistenci zákona považuji za malou prohru. Větší výhrou je však zastavení kůrovcové kalamity a změna přístupu k turistům na Šumavě.

Vedení parku několik let připravovalo otevření přechodu Luzenským údolím na Modrý sloup. Cesta s dopravou soli tudy vedla po tisíciletí a byla uzavřena po únoru 1948 kvůli komunistům a poté po vyhlášení národního parku kvůli tetřevovi. Těsně před otevřením pěší stezky ekologičtí aktivisté kvůli administrativním pochybením tento záměr opět zmařili.

Na Šumavě vyhráno zdaleka není. Názory zelených aktivistů tu a tam prosakují mezi standardní politické strany. Zákony o ochraně životního prostředí jsou tak složité, že soudy spory o to, zda kácet, či nekácet rozhodují několik let. Kůrovci se však stihnou vylíhnout dvakrát za rok. Zatím však mírně vyhrává zdravý rozum. Dobrou zprávou a pozitivním překvapením je jasný a vstřícný postoj nového ministra životního prostředí Tomáše Podivínského k šumavské otázce.