Nařízení EUTR aneb škodlivá a zbytečná regulace

Zdá se, že je to další a jistě ne poslední zbytečný zákon, který se bude obcházet a švejkovat, jak to jen půjde.

Pro tentokrát bych vás rád seznámil s nařízením EUTR. Vybral jsem si ho, protože se přímo týká mého vlastního oboru. Pojednává o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trhy EU.

Je popsáno v pěti dokumentech:

Nařízení 995/2010 (12 stran) - uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh

Nařízení 363/2012 (5 stran) – uznávání kontrolních orgánů a odejímání takových uznání

Nařízení 607/2012 (3 strany) – pravidla pro vytváření systému náležité péče a pro četnost a povahu kontrol

Zákon 226/2013 Sb. (6 stran) – zákon o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh

Prováděcí vyhláška 285/2013 Sb. (5 stran) - o rozsahu a způsobu předávání informací do centrální evidence hospodářskými subjekty a orgány státní správy v oblasti uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh.

Těchto pět dokumentů se zabývá něčím, co je již prakticky obsaženo v lesním zákonu a jeho prováděcích vyhláškách. Základním smyslem těchto nařízení je boj proti nelegálním těžbám. S tím samozřejmě nelze nesouhlasit, ale to není nic objevného, protože náš „lesní zákon”, který je mimochodem jedním z nejpropracovanějších v Evropě a jeho kořeny sahají až k Marii Terezii, přesně popisuje, jak se v lese musíme chovat a trvalou udržitelnost má v sobě zabudovanou.

Jsou to:

maximální výše těžeb (dle výměry, stáří, dřeviny atd.)

povinnost do 2 let zalesnit a do 7 let zajistit novou kulturu

minimální věk obmýtí (věk, ve kterém je možné les smýtit)

V těchto třech jednoduchých bodech je trvalá udržitelnost již zajištěna.

Když se vrátím k EUTR, problém nastává při definici pojmu „nelegální těžba”. Tento dokument považuje za nelegální těžbu takovou, která je v rozporu se současnou legislativou daného státu. Dle výkladu našich úředníků to znamená například porušení bezpečnosti práce, těžba v rozporu s lesním zákonem a zákonem o životním prostředí a dalších. To by opět nebyl problém, ale nařízení zakazuje takové zboží uvádět do oběhu (prodat). Je možné ho použít pouze pro vlastní potřebu, nebo spálit.

Teď si vezměte případ, kdy si vlastník lesa sjedná firmu, která mu má provést v lese těžbu dříví a poruší některý ze zákonů. Kontrolní orgány toto porušení zjistí, a označí dříví takto vytěžené za nelegální těžbu. Vlastník je pak přímo státem poškozen, protože nemůže dříví již výhodně zpeněžit, ačkoliv na tom nenese žádnou vinu. Dalším případem může být situace, kdy se vlastníkovi někdo pokusí odcizit dříví rostoucí v lese. Vlastník toto zjistí, přivolá policii, která zloděje zajistí. Dříví je zatím jen vykácené a pořád v lese. Nicméně je to již nelegální těžba a vlastník je opět poškozen navzdory tomu, že nic neprovedl.

V těchto případech není potrestán lupič, ale člověk, který si dovolil něco vlastnit. Základní princip vycházející již z římského práva „nedotknutelnosti soukromého vlastnictví” je tímto nařízením vážně ohrožen, protože v některých případech zásadním způsobem do těchto vlastnických práv vstupuje.

Výše zmíněné považuji za zásadní problém, ale ne jediný. Další podstatná věc je, že vlastníka nutí k další zbytečné evidenci, která je pod hrozbou sankcí vymahatelná a navíc tuto evidenci již vlastník vede pro jiné úřady v souladu se stávající legislativou. Tato evidence má být do budoucnosti součástí centrálního registru, kam budou mít všichni lidé volný přístup a budou moci nahlížet do soukromí vlastníků.

Zdá se, že je to další a jistě ne poslední zbytečný zákon, který se bude obcházet a švejkovat, jak to jen půjde.

Stejné nařízení na Slovensku nepřijali s odůvodněním, že současná legislativa je dostačující. Lesní zákon na Slovensku je ve většině totožný s naším. Jak je možné, že naši úředníci nedošli ke stejnému závěru?

Jak vzdáleni jsme dnes ideálům římského práva (jasnost, jednoduchost a snadná vymahatelnost). Základní právnická poučka, kterou jistě všichni známe je, že neznalost zákona neomlouvá. V dnešní přehršli zákonů, nařízení a vyhlášek se velmi těžko orientují i sami právníci a soudci. Judikáty k některým článkům nebo odstavcům našich zákonů vydají na celé knihy.

Budeme-li v tomto duchu pokračovat, tak se právo stane tak nepřehledným, že zmizí i elementární úcta k němu.