Odkdy je blokáda veřejné shromáždění?

Tak jsme se včera z Krajského soudu v Plzni dozvěděli, že letní zásah policie proti blokádistům na Šumavě byl nezákonný. Postup policie proti aktivistům, kteří se v lokalitě Na Ztraceném připoutávali ke stromům, soud posuzoval podle zákona o shromažďování a při tom mu vyšlo, že mu policie neučinila zadost.

Máme tu pěkný příklad toho, jak dokonale se soudobé nalézání práva může míjet s elementárním smyslem pro zdravý rozum. Jak může někdo přijít na to, že blokáda, jež má v sobě nutně zabudován násilný prvek, je normální veřejné shromáždění? V tomto případě by byl užitečný experiment „na vlastní kůži”: dotyčný soudce by si v něm představil, jaká by asi byla jeho reakce, kdyby mu v kanceláři jeho stůl a židli obsadila skupina demonstrantů s argumentem, že u něj pořádá obyčejné veřejné shromáždění třeba proti soudním průtahům.

Navíc tehdy soud v Klatovech předběžným nařízením rozhodl, že blokáda ekoaktivistů je nezákonná. Podle jakého jiného vodítka než verdiktu z Klatov se asi policie v aktuálním čase měla řídit? Nechat aktivisty, aby se lesním dělníkům dál pletli pod nohama a bránili jim v práci, snesla by se na ni oprávněná kritika, že nevymáhá soudní vůli a stát by byl k smíchu. Teď je ale k smíchu teprve.

V táhlém sporu o to, jestli se kůrovci na Šumavě bránit kácením, existují tvrdá fakta: vždycky, když národní park vedli ředitelé nekáceči, muselo se po vichřicích a orkánech v dalších letech kácet násobně víc a stromy usychaly po statisících. A když si politická reprezentace tu katastrofu uvědomí a dosadí ředitele, který v ní už nechce pokračovat, objeví se soudce posuzující svět prizmatem zákona o shromažďování – a otevírá tak prostor pro příští blokády.