Jan Piňos
V minulosti jsem sepsal pár článků vybízející k ochraně přírody. Byl jsem nazván enviromentálním agitátorem, ekoteroristou či zeleným Pol Potem. Dnešní článek tudíž možná mnohé překvapí zdánlivě opačným pohledem na věc.
Když mluvíme o ochraně přírody, měli bychom si nejdříve ujasnit, co to ta příroda vlastně je. Ono je to takové dost abstraktní slovo, které zahrnuje velké množství roztodivných prvků. Nutno říct, že jsme si tento pojem značně zidealizovali. Jenže příroda nejsou jen svěží horské lesy, ale i vyprahlá poušť, není to jen majestátní lev s planoucí hřívou, ale i otravný, malárii přenášející komár. Plísně, paraziti, krysy, vši, tasemnice a jiná verbež, kterou bychom nejradši vyhubili - to vše je také příroda. A nakonec i lidé, kteří se někdy jeví jako protipól přírody, jsou jejími prvky.
Z tohohle pohledu se může zdát snaha dnešní ochrany přírody jako lehce nesmyslná. Chránit přírodu před čím? Před jinou částí přírody? Chránit smrky před lýkožroutem? Místní rostliny před křídlatkou japonskou? Kaštany před klíněnkou? Raka říčního před rakem signálním? Určujeme jaká příroda je dobrá a jaká zas ta špatná. Nakonec bychom mohli tvrdit: Ničím přírodu, tedy ji chráním.
Ono by se totiž nemělo říkat "ochrana přírody", ale spíše "ochrana prostředí ku spokojenosti člověka jak z důvodu praktického tak mnohdy jen estetického" anebo "ochrana prostředí za účelem přežití lidské rasy". Trošku dlouhé, já vím. Ale o tom to je. Nechráníme přírodu jako takovou, chráníme to, co je důležité pro nás samotné.
Prvně záležitosti životně důležité: byť jsme na vrcholu evoluční pyramidy, jsme živočichy asi nejméně odolnými vůči externím vlivům (hůře jsou na tom snad jen pandy). Změní se složení vzduchu, zmutuje virus, posune se ručička teploměru o 50 stupňů dolů či nahoru a s lidstvem to nepěkně zamává. Co příroda, ta bude v pohodě! Pravda, asi dost jiná, ale bude. A taky - kdo říkal, že příroda je neměnná. Změna je život, no ne?
Pak tu máme důvody spíše estetické. Někdo by např. rád viděl v lesích více diverzity v podobě návratu vlků, rysů a medvědů. Za to Jarda myslivec by zase radši, kdyby mu na mušku chodily hlavně divoká prasata, srny a králíci. Nebo jiný příklad - přírodní poetici by chtěli zachovat jedno promile území republiky lidskou rukou netknuté přírody, zato sjezdař Vašek by uvítal zrovinka na tomhle super místě novou lanovku a na talíři v horské restauraci nadívaného tetřeva hlušce.
V takových sporech by se mohlo zdát, že ochránci přírody jsou ti morálně na výši, ježto bojují za něco jiného (živočicha, strom, řeku). Opak je ale pravdou. Jejich pohnutky jsou stejně lidsky sebestředné jako pohnutky Jardy a Vaška. Tu chtějí zachránit ptáčka zpěváčka poněvadž je to jejich hobby, tu zase strom poněvadž je uklidňuje pohled na něj a vrhá příjemný stín.
To ale neznamená, že ochránci nemají právo v moderní lidské společnosti založené na konsenzu požadovat vyřízení jejich sobeckého požadavku na ochranu té jejich přírody. Jde o to se nějak rozumně domluvit. A v záležitostech životně důležitých, kde se shoda nenajde, to za nás nakonec rozsoudí příroda sama pravděpodobně stylem o nás bez nás.
Aby nezvnikla mýlka, prohlašuji, že se často stavím na stranu dnešních ochránců přírody. Možná se to jeví jako zvrácená logika, ale opravdu, sobecky a sebestředně chci aby moje životní prostředí bylo hezky svěže zelené, živočišně a rostlinně rozličné, příjemně dýchatelné a také rozumně klimatické. A to i přesto, je-li to na úkor ekonomického rozvoje či lidské pohodlnosti.
K tomuto pohledu na ochranu přírody se pak hodí přidat následující obrázek a také video od nekorekntího komika Goerge Carlina (omlouvám se, pouze v Angličtině).
