Přihlásit

Stopa, šéfe! (Lidové noviny)

Nenápadný půvab kapitalismu aneb Jak generační výměna a nová rizika barví nadnárodní koncerny do zelena

Vedro a sucho se staly jedním z hlavních témat letošní okurkové sezony. Až do prvních minut zpravodajství a na titulní stránky novin pronikly varovné zprávy o erozi a degradaci půd. Je tedy čas také na text o naději. O zatím sice vcelku nenápadné, ale o to důležitější změně.

Nevěřil jsem svým uším. S kolegyní jsme seděli v banální bílé krabici kdesi za pražskou periferií před lidmi z centrály německého koncernu, který u nás provozuje desítky supermarketů. Popisovali nám, jak chtějí kontrolovat a zmenšovat stopu, s níž jejich značkové zboží šlape na okolní svět.
Když jde o ekologickou šlápotu obchodních řetězců, většinou se mluví o hektarech orné půdy zabrané supermarkety nebo špalírech aut. Tihle lidé ale postoupili minimálně o úroveň dál: zkoumali zboží, které v obchodě prodávají. Ke každé položce si pak od renomované německé společnosti nechali udělat důkladný rozbor, kde se vyrábí, co se při tom používá a jak by jejich dodavatelé mohli snížit škody.
Vezměme třeba maso. Chov dobytka po staletí spoluutvářel náš domov - bez něj by součástí české krajiny nebyly kopretinové louky nebo zelené pastviny. Ale moderní agrární průmysl vypadá úplně jinak než statky našich předků. Ke krmení zvířat používá ponejvíce sóju z plantáží v Brazílii nebo Paraguayi. Velkopěstování krmiva dodávaného za oceán je dneska hlavním důvodem, proč se rozorává tajemná jihoamerická savana cerrado. Fantasticky bohatá krajina je domovem obřích pásovců a mravenečníků, jaguárů či pštrosů nandu. Mizí však několikanásobně rychleji než amazonský prales.
Latifundie jenom mezi roky 2002 a 2010 pohltily 10 milionů hektarů divočiny. Nemluvě o vesnicích postříkaných pesticidy, erozi půdy a špinavých řekách, které z plantáží vytékají. K vypěstování sóji, kterou každoročně dovážejí české farmy, je potřeba plocha shodná s polovinou Zlínského kraje. Supermarket, který se rozhodne udělat něco s linkou farma -> krmivo -> maso -> regály, může podstatně snížit svoji ekologickou stopu.

Kam průmysl šlápne...

Vlastně mne to celé nemělo moc překvapit. Některé obchodní řetězce v Německu, Británii i jinde se důkladně zabývají původem svého zboží. Pár podobných projektů jsem už znal. Člověka sice poněkud ohromil rozsah komodit, které prověřují. Káva, mořské ryby nebo bavlna - jasně. Maso -také dobré. Jenže ony si posvítily třeba i na lískové oříšky! A hlavně: slyšet to v české korporátní zasedačce byl přece jen trochu neočekávaný zážitek. Supermarkety, které kontrolují, kam šlapou, jsou součástí pozoruhodné proměny v uvažování byznysmenů v Kolíně nad Rýnem, Chicagu i Jakartě - a teď možná také v Praze.
„Vezměte jednu samozřejmou pravdu, s níž musejí všichni rozumní lidé souhlasit: podnikání jakéhokoli druhu má sklon plenit přírodu," napsal před čtrnácti lety časopis Respekt. Nechme teď stranou filozofické nuance. Tehdy se takovému argumentu asi nešlo úplně divit. Ekologická politika velkých firem od 70. do 90 let vypadala zhruba stejně. Podniky vypouštěly kvanta škodlivin. Stát občas přišel s požadavkem, aby někde namontovaly filtry nebo jinak vyčistily výrobu, na což průmyslníci reagovali hrozbou kolapsu, nezaměstnanosti a drahoty. Nějakou dobu se takhle podniky s regulátory pošťuchovaly, a když příslušné zákony přece jen začaly platit, korporace bez větších komplikací udělaly, co se po nich chtělo.
Takhle to šlo léta. Postupně jsme tak víceméně vyřešili třeba kyselé deště, které před třemi dekádami hubily středoevropské lesy - české exhalace oxidu siřičitého jsou dnes o 93 procent nižší než v roce 1990. Skoncovali jsme i s freony, které ničily životně důležitou ozonovou vrstvu. Chemická společnost DuPont sice nejprve varovala, že jejich zákazmůže „celá odvětví položit". Po schválení Montrealského protokolu se ale bez větších potíží přizpůsobila. Nicméně pokud megafirmy udělaly něco dobrovolně, byly to aktivity natolik legračně neadekvátní, že se pro ně začátkem 90. let vžil termín greenwash - natírání na zeleno. Mezi tímse sice dravě pohybovala řada malých podnikatelů, kteří sázeli na čisté technologie nebo biopotraviny, vesměs však platili za sice pozoruhodné, leč marginální inovátory.

Teče voda teče

A přesně tohle se teď mění. Řada velkých firem se snaží něco dělat sama. Potravinářský mamut Unilever se už několik let drží na prvnímmístě ve výročnímžebříčku zelených podniků, který sestavuje poradenská agentura SustainAbility. Také Skanska a IKEA, Nestlé nebo třeba papírenská společnost Asia Pulp & Paper se naprosto vážně začínají zabývat následky své produkce. A vlivné ekologické organizace, které při prosazování reforem tradičně spoléhaly skoro výhradně na legislativu, začínají věnovat nebývalou kapacitu systematické práci s byznysem. Něco takového by před dvaceti roky nikdo nečekal.
Nový fenomén má patrně pět hlavních příčin: nové chápání rizik, starost o suroviny, generační výměnu, přírodu a inovace. Pro ilustraci: ve výkazech, které Coca-Cola ještě v roce 2002 podávala americké komisi pro cenné papíry, se pod hlavičkou „Suroviny" vůbec nevyskytovalo slovo voda. K výrobě litrové lahve hnědé limonády je jí přitom potřeba 212 litrů - drtivá většina z toho připadá na vypěstování a výrobu cukru. Podniku na výrobu limonád kupodivu nepřišlo, že by dostupnost vody byla něčím, oč by se měl starat. Ale stačilo pět let a několik sporů o čerpání ze studní, které měl s indickými farmáři, aby pochopil, že voda není samozřejmost a že je pro něj vlastně docela důležitá. Proto firma přišla s plánem, jak recyklovat stejné množství vody, jaké z přírody odebírá. A vnímat ekologické škody jako neúnosné riziko pro své vlastní podnikání začaly i další velké společnosti.
Manažeři se postupně učí porozumět pastím, které na ně číhají za nečekanými rohy. Ať už si podniky myslí o uhlíkových daních z exhalací nebo programech obchodování s emisemi cokoli, finanční realitou je, že jich přibývá a přibývat bude. Vysoká závislost na uhlí nebo ropě se stává časovanou bombou, která se dříve nebo později promítne do ekonomického břemene. Proto se jí možná vyplatí zbavovat s předstihem. Najdou se ale i firmy, které prostě jen chtějí chránit svoji reputaci. Právě kvůli obavám o vlastní renomé se supermarkety nebo výrobci spotřebního zboží starají o svou stopu v divoké přírodě. Nechtějí čekat, až se v řetězci jejich dodavatelů objeví další průšvih.

Pokračování na straně 18 Stopa, šéfe!

Dokončení ze strany 17

Exemplárním příkladem firmy, která to vzala od podlahy, je IKEA. Pokud děláte skříně a postele, potřebujete spoustu dřeva. Surovina, jež sama zase vyroste, má evidentně něco do sebe. Jenomže kácení lesů jaksi z podstaty nemusí být úplně přátelské k přírodě. Řadě zákazníků to vadí a starostlivých spotřebitelů patrně bude přibývat. Co teď? Švédští králové nábytku sáhli po mezinárodním standardu Forest Stewardship Council. Je to něco jako lesnická verze biozemědělství. Každý majitel nebo správce lesa, který dodržuje podrobné regule zdravého hospodaření, může na své zboží nalepit značku FSC -a totéž platí pro výrobky z něj udělané. Musí například ponechávat nepokácené pruhy podél potoků, do lesů vysazovat místní druhy dřevin a nesmí je postřikovat pesticidy nebo používat holosečnou těžbu. Program je hodně úspěšný. V obchodech po světě se nabízejí desetitisíce artiklů s logem FSC, knihami počínaje a fošnami konče; letos v únoru se pravidla zdravého hospodaření používala v lesích, do nichž by se vešlo Německo, Francie, Španělsko, Polsko a Česko dohromady.
IKEA před několika lety začala svoji poptávku převádět na dřevo z lesů, kde se hospodaří podle pravidel FSC. Loni byla z takového materiálu vyrobená už téměř polovina jí prodaného zboží. Firma přitom pracuje se svými subdodavateli v Rumunsku, Rusku nebo Číně, kterým pomáhá přecházet na zdravé hospodaření. Švédský koncern však tohle nedělá proto, že bymu velkoplošné kácení nějak podstatně zvyšovalo náklady. Kapitáni firmy si spočítali, že s přírodou nepůjde plýtvat donekonečna, takže se jim vyplatí starat se předem.
Nábytkářský počin dobře ilustruje, proč lze ledacos bez větších cavyků dělat dobrovolně. V minulosti se debata o ekologické stopě podniků soustřeďovala hlavně na znečištění vzduchu či vod. Čistší výroba se sice ledaskdy vyplatí. Řešení však často vyžaduje nemalé investice. Teď se však firmy začínají dívat také na druhou část své šlápoty: ohledy na okolní přírodu obecně a čerpání surovin speciálně. Tady přitom bývají opatření řádově levnější. Kácet stromy s ohledem na krajinu, kupovat lepší krmiva nebo přestat plýtvat vodou při zavlažování není úplně banální. Ale bývá to spíš věcíměkkých nápadů než tvrdých investic - přestavět dodavatelské řetězce, stanovit pro ně ekologické standardy, podívat se po neortodoxních přístupech. Každopádně to vyjde levněji než stavět větrné elektrárny nebo čističky.

Na samotě u lesa

Když indonéský koncern Asia Pulp & Paper předloni přestal nakupovat dřevo z tropických pralesů, mluvilo se o průlomu. APP totiž spolu se svým hlavním konkurentem, společností APRIL, vyrábějí čtyři pětiny papírenské suroviny v zemi, která slouží jako hlavní dodavatel pro celou Asii. Léta měla pověst notorického a patrně nenapravitelného konzumenta zbývající přírody. Jenom na ostrově Sumatra nechala vykácet džungli o rozloze celé Moravy - domov orangutanů, tygrů a tapírů. Velkopapírníky k obratu přiměla až metodická práce ekologických organizací. Hlavně elegantní kampaň Greenpeace, která firmu úplně obešla - namísto ní apelovala na známé odběratele jejího papíru: KFC, Xerox nebo Mattel, aby svého dodavatele přiměli nakupovat surovinu z pěstovaných lesů namísto dřeva získaného na úkor divočiny. APP po čase usoudila, že drancování pralesů se pro ni stává neúnosným obchodním rizikem.
Většinu firem by ještě nedávno nenapadlo pátrat kdo, kde či z jakého dřeva udělal papír, do něhož balí své zboží. Pokud ale nevíte, co vaše výroba vlastně způsobuje, nemůžete s tím nic udělat. Nicméně kapitalismus je v jedné věci perfektní: v auditech. Strávil desítky let utvářením sofistikovaných pravidel transparentního účetnictví. A v posledních letech přibylo rozličných pokusů rozšířit vykazování i o nefinanční rozměry.
Kproměně nesporně přispěla také generační obměna. Globální korporace bývají poměrně konzervativní instituce, takže obvykle meškají za většinou společnosti. Manažeři jsou ale nakonec také lidé. Dříve či později se také do byznysu musela promítnout společenská poptávka po zdraví a kvalitě života, přibývající zájem o přírodu nebo osudy méně šťastných. Australské důlní firmy si už před dvaceti lety stěžovaly, že se jim nedaří přitáhnout špičkové mladé kádry, protože brilantnímabsolventům se nechce pracovat v odvětví s toxickou pověstí. V debatách s některými velkopodnikateli - německými, americkými, ale v posledních letech občas i českými -si nelze nevšimnout, že se nemálo z nich na svět dívá jinak než jejich předchůdci. Když se tahle proměna sešla s novým chápáním rizik, otevřely se příležitosti, jaké dříve nepřipadaly v úvahu.
Freeport v Texasu je největší severoamerická chemička. Osm tisíc dělníků tu každý rok vyrábí miliony tun produktů. Šéfové z Dow Chemicals ale před několika lety začali přemýšlet, co pro ně vlastně znamená rostoucí texaská poptávka po vodě a vysychající krajina. Továrna spotřebuje kvanta vody, takže je hodně zajímá, jestli jí v místní řece Brazos pořád poteče dost. Navíc v suchých obdobích hladina klesá natolik, že do koryta proniká slaná voda z nedalekéhomoře. Někdy doputuje až 67 kilometrů proti proudu. Protože fabrika stojí pouze o tři kilometry dál a citlivým technologiímby sůl neprospěla, jsou továrníci nervózní.
Dow se proto dohodl s The Nature Conservancy, největší americkou ekologickou organizací, na desetiletém společném programu. Technici a vědci postupně prověřují, jak přesně chemičce slouží nebo by mohla sloužit sousední příroda -řeka či okolní lesy a mokřady. Mají třeba říční ekosystémy nějaký vliv na dodávky vody? A nakolik pobřežní močály chrání továrnu před tropickými bouřemi? Vyplatí se průmyslovému podniku investovat do sázení nových lesů? Série studií se postupně rozšiřuje na další továrny Dow Chemicals v jiných zemích.
Je to prozatímasi nejambicióznější takový audit. Podobné otázky si ale klade řada firem. Během 90. let začali ekonomové poukazovat na takzvané služby přírody: vlastně celkem triviální postřeh, že řadu důležitých vstupů s nemalou finanční hodnotou dostáváme zdarma, a kdybychom si je měli vyrábět, přijde to na pěkné peníze. Většina pozornosti se zprvu soustředila na přínosy přírodních ekosystémů pro společnost. Lesy a mokřady jako houba nasávají a pak postupně upouštějí vodu, takže nás chrání před suchem i povodněmi. Korálové útesy nebo pobřežní močály jsou zase hrází proti bouřím a živí rybáře. Bez chemických triků, jež vědci objevují u divokých rostlin nebo zvířat, by nebylo většiny farmaceutik. Národní parky přivádějí miliony turistů. Objem může být enormní. Kdybychom porovnávali příspěvky ke hrubému domácímu produktu, oceán bude sedmou nejbohatší zemí světa. S ubýváním přírody tedy přicházíme také o levného dodavatele zboží, které jsme prozatím považovali za samozřejmé.
V posledních letech se pozoruhodný akademický problém zkrátka proměnil také v praktickou finanční otázku. Auditoři PricewaterhouseCoopers ve své studii připomněli, že eroze půdy stojí evropské farmáře v průměru 53 eur na hektar ročně. Vodárenské společnosti nebo majitelé agrárních podniků investují do ochrany lesů či obnovy rašelinišťamočálů, aby si zajistili hladký přítok vody. Francouzská značka Vittel je součástí koncernu Nestlé a prodává balenou vodu. Už koncem 80. let objevila, že se jí vyplatí pomáhat okolním zemědělcům se zaváděním čistšího hospodaření, aby nemusela nákladně čistit své zdroje.
Kdispozici jsou i další příklady. Třetina světové zemědělské produkce závisí na opylování hmyzem. Jakkoli nesporně důležité je tedy včelaření, většinu opylovacích služeb v krajině zajišťují čmeláci, divoké včely a jiná volně žijící zvířata. Měření na amerických borůvkových farmách zjistila, že úspěšnost opylování stoupá nejen s počtem včel, ale také s rozmanitostí jejich druhů. Statkář, kterému to kolem sadu bzučí a voní, patrně bude mít optimističtější čísla než konkurence. Několik amerických vědců zjistilo, že v Kostarice kávovníkové plantáže vzdálené zhruba kilometr od uchovaných kusů tropického pralesa mají díky lepšímu opylování o pětinu větší výnosy. Reálná hodnota každého hektaru lesa vycházela na několik set dolarů ročně, mnohem více, než kolik by šlo vydělat z těžebních koncesí. A od konkrétního vyčíslení už není daleko k úvaze, že okolní příroda vlastně tvoří součást firemního kapitálu. Její úbytek představuje pro podnik konkrétní, měřitelnou finanční ztrátu. Stejně, jako kdyby dejme tomu spadla výrobní hala. Řada ekonomů se teď snaží vypracovat praktické metody, jak teoretickou rozvahu kvantifikovat.
Pro chemičku či elektrárnu může být fatálně důležité, aby řeka nevyschla. Největší užitek ze služeb přírody však mívají firmy, jež se nějak točí přímo kolem zemědělství a potravin, rybolovu, vody nebo turistiky. Pro klasické průmyslové podniky silnější motivací k ekologickým programům je něco jiného: nezadržitelný tlak radikálních inovací.

Prodavači světla

Union Miniere du Haut-Katanga vznikla počátkem 20. století jako společný projekt neblaze proslulého belgického krále Leopolda II. a britských podnikatelů, aby dobývala měď a další nerosty v koloniálním Kongu. Firma se během několika desetiletí stala jednímz největších dodavatelů uranu nebo kobaltu. Mobutu Sese Seko, pohlavár tehdejšího Zairu, však na Silvestra 1966 africké doly znárodnil. Firma sice dostala odškodné, leč ocitla se na suchu.
Co udělat s důlní společností bez dolů? Belgičtí šéfové postupem času našli řešení. Slupku Union Miniere postupně fúzovali s dalšími metalurgickými a těžebními podniky, až vznikl konglomerát Umicore. Ten sice zůstal ve stejném odvětví, ale začal se jím zabývat z opačné strany. Namísto dolování vrací použité kovy do oběhu. Patří mezi nejsilnější recyklační společnosti na světě a vyrábí katalyzátory či hi-tech materiály pro použití v polovodičích, optických vláknech nebo bateriích.
Umicore není jediná průmyslová firma, které došlo, že v nové globální ekonomice prorazí, pokud tuny nahradí mikrometry a kvantitu kvalitou. Třeba Philips pro změnu experimentuje s programem Pay Per Lux: místo žárovek chce prodávat světlo. Svítidla zůstanou ve vlastnictví firmy, která se postará o technologii, placení účtů i recyklaci. Ekologická stopa takového řešení je menší, protože velká firma efektivněji nakládá s energií i surovinami.
Velké korporace většinou nejsou první, kdo mění trh radikálními inovacemi. Ale radikální inovace často promění je. Chtějí také svůj podíl. Právě tohle se v posledních letech stalo s obnovitelnými zdroji energie, recyklačními programy a novými materiály, online platformami nebo konceptem sdílených služeb. A nový trend už dostihl i podniky, do kterých by to věru nikdo neřekl.
„Domníváme se, že budoucnost energetických systémů spočívá v decentralizované energetice a obnovitelných zdrojích" -kdo si tohle myslí? Pokud jste dočetli až sem, asi správně tipujete, že to není Hnutí DUHA. Nicméně na generálního ředitele ČEZ je to přece jen docela silná káva. Evropské energetické společnosti se léta pevně držely svých flotil uhelných či atomových elektráren. Na nové hráče, kteří mluvili o proměně trhu v chytrou síť pružně propojující desetitisíce malých solárních panelů na střechách, větrných turbín nebo bioplynových stanic navázaných na skládky a vepříny, se dívali přinejlepším shovívavě. Ale tohle se změnilo. Velkým firmám začíná být zřejmé, že elektrárenský model předešlého zhruba půlstoletí se chýlí ke konci. Nejsilnějším signálem bylo loňské šokující oznámení mamutího německého koncernu E. ON, že se rozdělí na dvě části. Tradiční půjde do postupného útlumu, perspektivnější frakce se zaměří na inovativní mikroenergetiku. Firma nebude jenom provozovat elektrárny, ale také spolupracovat s drobnými výrobci: rodinami a obcemi, malými podnikateli nebo farmáři.
ČEZ není žádná zelená firma. Pořád většinu elektřiny vyrábí z uhlí a ještě nemalou dobu v tom bude pokračovat. Privilegia pro své fosilní zdroje nepřestane hájit, dokud to půjde. Leč už jenom skutečnost, že kapitáni z pražské Duhové ulice vidí budoucnost v malovýrobě a čisté energetice, naznačuje, co se s odvětvím děje.

Veselejší rovnice

Kanaďanka Naomi Kleinová loni vyvolala slušný poprask knihou This Changes Everything (Tohlemění vše). Argumentuje v ní, že velké firmy jsou fatální překážkou čisté ekonomiky. Uhelné a naftařské korporace prý bezohledně prosazují svůj byznys, i když to znamená enormní ekologické škody. Poselství knížky tkví v podtitulku, který netřeba překládat: Capitalism vs. the climate.
V něčem má pravdu. Tuzemští uhlobaroni patrně budou těžit uhlí, dokud jim nedojde. Energetická firma může vyrábět proud z něčeho čistšího. Ale kdo má důl, byl by blázen, kdyby jej chtěl předčasně uzavřít. Stejně tak Shell Oil nejspíš povrtá ropu, dokud ji motoristé nepřestanou kupovat. Jenomže dobývání paliv, o němž Kleinová píše, je asi nejhůře reformovatelným odvětvím. Obchodní model těžebních společností je spojený s ekonomikou hltající fosilní paliva - tedy pokud jim je nějaký Mobutu nesebere. Asi na ně vždycky bude platit jedině legislativa. Naopak podnikání IKEA, Unileveru nebo chemických továren (a v posledku ani ČEZ) nijak osudově nezávisí řekněme na ubývání každodenní přírody kolem nás.
Jenže i poměrně progresivní společnosti za sebou pořád ještě nechávají slušnou ekologickou stopu. Pokud IKEA už polovinu svého dřeva odebírá z lesů, kde dodržují regule zdravého hospodaření, můžeme se na to podívat i obráceně: 50%suroviny pořád ještě pochází ze zdrojů, které si nábytkáři možná za rámeček nedají. Ani největší optimisté si však nemysleli, že velké společnosti svoji výrobu a dodavatelské řetězce vyčistí během několika let. Určitě budou dále pokračovat dílčí třenice o řadě věcí, netřeba očekávat nirvánu. Legislativní pravidla budou i nadále potřebná. Fenomenální novinka nespočívá v tom, že by se některé podniky staly bezchybnými - nýbrž že na umenšování své šlápoty začaly aktivně a systematicky pracovat. Nemalá část firem začíná do komplikované rovnice o mnoha proměnných přispívat také hodnotami s kladným znaménkem. A to je průlom - a také velká výzva pro český byznys.

Philips plánuje program Pay Per Lux: místo žárovek chce prodávat světlo. Svítidla by zůstala ve vlastnictví firmy, která by se postarala o úspory, účty i recyklaci. Kdybychom porovnávali příspěvky k HDP, oceán bude sedmou nejbohatší zemí světa. S ubýváním přírody tedy přicházíme také o dodavatele luxusního zboží.

VOJTĚCH KOTECKÝ

Diskuse na serveru Silvarium.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.

Hlavní zprávy

Jiří Milek se dnes ujal funkce ministra zemědělství

Jiří Milek se dnes ujal funkce ministra zemědělství

Lesnictví

Stalo se tak za přítomnosti premiéra Andreje Babiše poté, co ve středu 13. prosince převzal jmenovací dekret od prezidenta Miloše Zemana.

Čti dál
Lesní a vodní hospodářství Lesů ČR povede šumperský ředitel

Lesní a vodní hospodářství Lesů ČR povede šumperský ředitel

Lesnictví

Nově zřízený úsek lesního a vodního hospodářství státního podniku Lesy České republiky povede od 1. ledna dosavadní krajský ředitel Lesů ČR v Šumperku Tomáš Pospíšil.

Čti dál
Předplatné Lesnické práce a Světa myslivosti – dárek, který potěší

Předplatné Lesnické práce a Světa myslivosti – dárek, který potěší

Lesnictví

Udělejte sobě nebo svým blízkým o Vánocích radost celoročním předplatným časopisu Lesnická práce nebo Svět myslivosti. Dárkové certifikáty rozesíláme elektronicky – dárek tedy můžete vyřešit...

Čti dál
Europoslanec Zdechovský podal stížnost na IKEA kvůli diskriminaci českých dodavatelů

Europoslanec Zdechovský podal stížnost na IKEA kvůli diskriminaci českých dodavatelů

Lesnictví

Aktualizováno o reakce FSC ČR a společnosti IKEA - 15. 12. Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) podal podnět Evropské komisi k prošetření postupu společnosti IKEA. Nábytkářský...

Čti dál

-2°C

ČR - aktuální počasí

Přev.zataženo

Vlhkost: 86%

Vítr: 0.00 km/h

  • 18 Pro 2017 -1°C -2°C
  • 19 Pro 2017 0°C -2°C

Naši partneři

Lesy ČR VLS UHUL ČLS LOS DYAS.EU PEFC LESmedium.SK PEFC

Naše další weby

Kůrovcové InfoAfrický mor prasatLesnické judikátySpeciality ze zvěřiny - Nová myslivecká kuchařka