Jako spousta lidí od nás, i já jsem napjatě sledovala dění na Šumavě, kde se parta aktivistů nechávala připoutávat ke stromům, aby zabránila dřevorubcům pokácet stromy. Vystříhám se teď jakýchkoli hrubostí a projevů vzteku, které mě občas při sledování tohoto procesu napadaly, a pokusím se podat svůj názor na tuto věc co nejslušněji.
Abychom si to shrnuli: šumavské lesy již mnoho let bojují s neústupným kůrovcem. Nový ředitel NP se rozhodl smutnou situaci řešit poněkud razantním způsobem, a to nechat těžce napadenou část Šumavy vykácet. Proti němu se stejně razantně postavilo několik desítek neorganizovaných občanů. Na jedné straně národní park neberoucí ohledy na názory a prosby ostatních, na straně druhé parta nadšenců hrající na nervy každému zúčastněnému.
Nebo taky jinak: lidé dělající svou práci a poskytující pomoc tak, jak je podle nich nejúčinnější, a proti nim aktivisté, snažící se projevit svůj názor jediným způsobem, který jim zbyl.
Nevidím do věcí tak, jako obě zmíněné strany. Přemýšlím ale, proč je vlastně vedení NP právě takové? Co když o své práci také něco vědí? Není přece nijak jednoduché rozhodnout o tak choulostivé situaci (důkazem nám jsou právě rozsáhlé kauzy a diskuze, které tuto událost provázejí). Nevěřím, že by pracovníkům parku dělalo nějaké potěšení vykácení kusu lesa, kterým žijí.
Dělají to, co každý ve své práci: hledají nejlepší řešení problému.
Neříkám, že lidé, kteří bojují proti kácení, nemají mít žádnou šanci situaci ovlivnit a projevit svůj názor, ale než se začnou přivazovat ke stromům a osopovat se na těžaře jako na hubitele přírody, měli by o své činnosti něco vědět. Ne něco, ale všechno! Kdybych se já měla jít přivázat ke stromu, musela bych mít naprostou jistotu, že lesu prospívám: že ho chráním a ne naopak. Ovšem to už se zřejmě někteří lidé neobtěžují zjišťovat. (Nemluvím teď o organizacích, ale o jednotlivcích). Totiž člověk, který se prohlásí za ochránce přírody a situaci komentuje tím, že říká: „Les vypadá celkem zdravě a jen sem tam stojí suchý strom, což není důvod k zásahu,” není s prominutím úplně normální. I ve vyšších částech Šumavy bylo před lety jen pár suchých stromů... Byli jste se vy, zanícení aktivisté a „rodní Šumaváci”, podívat někdy na Březníku? Stále les vypadá celkem zdravě? Mně osobně ten „zdravý” les svírá srdce. Na druhou stranu můžeme měřit smrt a opětovný zrod lesa na jeden, dva... deset lidských životů? Není od nás nafoukané vnucovat přírodě řešení, když si ona svůj způsob najde sama, byť jí to potrvá třeba dlouhá staletí? Nejsem odborník, můj názor není důležitý a já sama nic změnit nedokážu. Je zřejmě na každém z nás, jaký k tomu zaujme postoj... Ten můj je stále dost rozpolcený. Tenhle vzkaz ale není ani aktivistům ani NP nýbrž jí, Šumavě:
„Všichni toužíme vesměs po tom samém. Mít možnost odpočinout si občas od lidí. Kochat se přirozenou krásou a nechat uzdravit srdce i duši. Bez tebe to ale nedokážeme. Snažíme se pomoci, ale jak se od nás lidí dá očekávat, občas to drhne. Přesto jsme s tebou. Srdcem, duší i rozumem (a ti, co ne rozumem, aspoň tím srdcem, doufám). Šumavo, drž se!”
Tereza Mottlová Gymnázium Sušice
