Šéfkuchař Tomáš Chalupa si představoval tvorbu zákona jako pejsek s kočičkou. Ten něco řekne, ten něco přidá, ten ubere a na konci je norma.

Zákon o národním parku Šumava musí mít především ideu, jež by opodstatnila jeho přijetí. Má-li být touto ideou hospodářský les, pak se vyplatí žádný zákon neschvalovat, park rozpustit a ušetřit spoustu peněz. Ale má-li to být vskutku národní park, jak velí tradice, pak v něm musí být jasná priorita ochrany přírody. Myslet si, že se tyto dva přístupy nějak smísí při sedánkách na ministerstvu, byl hrubý omyl.

Když ministr Tomáš Chalupa toto pondělí kulatý stůl o novém zákonu definujícím národní park Šumava narychlo rozpustil, mohl si leckdo myslet, že konečně prohlédl. A že po varování přírodovědecké obce, která naznačila, že nemá ochotu jen tak přihlížet, jak se rodí monstrum, jež honí všechny zajíce najednou a jen na onu přírodu zapomíná, si uvědomil, že musí konečně zvolit jasnou koncepci ochrany.

Marně čekat na prozření

Patřil jsem k těm naivkům, kteří věří na zázraky prozření. A požádal jsem ministra Chalupu o sdělení, jak hodlá problém dál řešit. Napsal: "Budou probíhat jednání s jednotlivými skupinami zúčastněných tak, abychom dospěli k řešení prospěšnému pro Šumavu - pro přírodu i lidi." Ministr viditelně žádnou koncepci nemá. Jen povšechné průpovídky, omluvitelné jen v předvánočním čase. A jestliže má koncepci, pak je taková, kterou se neodvažuje ČESKÉ POZICI, o níž se ví, že kriticky píše ve prospěch přírody, sdělit.

Odvoláním kulatých stolů získal ministr jedinou jistotu - že se mu schůzovníci na půdě ministerstva nepustí do křížkuOdvoláním kulatých stolů získal ministr jedinou jistotu - že se mu schůzovníci na půdě ministerstva nepustí do křížku. Kdyby se však měla dál rozvíjet předkládaná blátovitá norma, pak je nezbytné rozjetou aktivitu, která připomíná spolkové schůze o tom, jak má vypadat na příštím bále tombola, zastavit.

Je pro to mnoho důvodů. Ten první, že ministerstvo životního prostředí vždycky mívalo dobré legislativce. A jestli tam ještě někteří zůstali, museli by se studem propadnout. Ministerstvo také mívalo dobré odborné pracovníky. A vědělo o desítkách dalších, které dokázalo zmobilizovat ke smysluplnému dílu.

Jedním z posledních je strategie národních parků.

Dokončena byla za působnosti ministryně Rut Bízkové. Ta zvažovala, že si původně oborový vnitřní dokument pro jeho exemplární působnost dá schválit vládou. Ale nestačila to, protože ji záhy vystřídal její stranický kolega Pavel Drobil. Ten zřejmě dával přednost jiné literatuře - a strategii odložil. Že by o ní jeho následovník Tomáš Chalupa, když si neví rady, co s národním parkem na Šumavě, nevěděl?

Politický národní park

Stále vyhraněná atmosféra mezi zástupci obcí a vědci, kterou ministerská rozhodnutí ještě víc rozdmychávají, nemá velkou šanci vést ke konsensu. Než do sněmovny poslat ukvapenou normu, může jistě ještě nějaký čas posloužit dosavadní vyhláška.

V současné atmosféře hrozí zpolitizování řízení Národního parku Šumava. Do návrhu zákona se dostal požadavek na vytvoření výboru, který má značné pravomoci a bude řediteli správy mluvit do řízení parku. Převahu ve výboru mají mít komunální politici, slabou roli má hrát stát a kdesi na okraji vědci. Šumava spěje k pravzláštní podobě politického národního parku.

Podaří-li se takovou normu ochrany-neochrany prosadit a najdou-li politici zálibu v řízení parku, pak se mohou i další dva národní parky v Krkonoších a v Podyjí, které také dosud nemají svůj zákon, těšit na politické řízení parku. Co tomu řeknou tetřevi, puštíci či modráčci tundroví, se těžko dovíme.