Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny patřil a i dnes po řadě novel patří k nejzdařilejším. Žhavá ale zůstává otázka, jak hodně přispívá k ochraně přírody a krajiny. Samozřejmě, v ignorantské společnosti těžko může sebelepší zákon příliš pomoci. Není příjemné slyšet přední ochránce přírody konstatovat, že se obecná příroda, v ČR uzákoněná zákonem č. 114/1992 Sb. k 1. 6. 1992, prakticky za dvacet let nezměnila, že se prakticky ignoruje, stejně jako za starého zákona č. 40/1956 Sb., který ji ale neznal. Tzv. zvlášť nechráněná příroda (krajina) se plení po libosti zájmů i pseudozájmů hospodářských, dopravních, rekreačních i vandalských, soukromých i veřejných.

Škodí konzervativní ochranářská tradice

Vážné problémy má i ochrana přírody speciální, tj. ochrana zvlášť chráněných druhů a rostlin a zvlášť chráněných území. Ochrana zvlášť chráněných druhů rostlin a živočichů velmi silně závisí na ochraně jejich ekosystémů, stanovišť. Kde je nedostatečná, sebepřísnější ochrana ohrožených druhů moc nepomůže.

U části zvlášť chráněných území tvůrci zákona č. 114/1992 Sb. podcenili přechodné období od vyhlášení zvlášť chráněného území do dosažení jejich zralosti, tj. víceméně samoregulace přírodních procesů. Zvláště chráněné území vzniká jeho vyhlášením (právní akt), ale k plnohodnotnosti má často daleko. Přechodné období k plnohodnotnosti může být značně dlouhé, i dvě generace lesa, tj. 200-250 let. Netrpělivost zde výrazně škodí. Absence přechodného období usnadňuje některým ekologickým dobrodruhům prosazovat zjevně předčasně bezzásahový režim, viz známý spor o Národní park Šumava.

Přechodné období by se mělo týkat maloplošných zvlášť chráněných území (národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní památka), národních parků a prvních zón chráněných krajinných oblastí. Není nutné v druhých až čtvrtých zónách CHKO. V území NATURA 2000 by mělo být uplatňováno jen v případě potřeby.

Lze jistě namítnout, že existují plány péče o zvlášť chráněná území. Problém je, že tyto plány vznikají až po jejich vyhlášení a že se jejich tvorba může stát předmětem ostrých sporů a schvalování předmětem sporných kompromisů.

Je tu problém konzervativní ochranářské tradice. V dobách reálného socialismu orgány státní ochrany přírody v důsledku dobově nižšího poznání uplatňovaly vesměs taktiku do zvlášť chráněných území nezasahovat, a to ani v situaci, kdy v nich chráněné ekosystémy ničily negativní vlivy vnější nebo vnitřní. Předmět ochrany byl tak ničen a často zničen i bez přímého zásahu člověka.

Je tu problém nedostatečných kapacit. Orgány státní ochrany přírody neměly nikdy dost peněz, aby mohly dostatečně energicky usměrňovat vývoj ve zvlášť chráněných územích k samoregulaci. Rychlé odstranění snadno odstranitelných invazních druhů z přírodních rezervací je ale zjevnou rezervou k zefektivnění jejich činnosti. Úspěšnou likvidací těchto druhů přestanou škodit.

Reálný je problém, že ne všechna zvlášť chráněná území mají potenciál přírodního samovývoje, chcete-li bezzásahového režimu.

Samoregulace přírodních procesů má řadu omezení

Cíl. Ne všechna zvlášť chráněná území mají dosáhnout bezzásahového režimu. Je-li hlavním předmětem ochrany například jeskyně nebo skála spíš jako zajímavý morfologický jev, stačí zabezpečit jejich ochranu před případným odtěžením a stav a složení ekosystémů v nich nejsou zas tak podstatné,

Území samoregulace musí být dostatečně velké, resp. drobné maloplošné zvlášť chráněné území jsou natolik zranitelné vnějšími tlaky, že v nich dost dobře nejde uplatňovat bezzásahový režim, Není zde ale jednotná šablona. Neplatí, že hranicí je například souvislé území o 10 ha plochy,

Musí to být účelné. Četné přírodní rezervace stepního charakteru se na našem území v době poledové udržely jen díky pravidelné pastvě dobytka. Zrušit takovou pastvu znamená otevřít cestu k zarůstání stepi lesem a odumírání chráněných stepních společenstev. Zde ochranářský management musí stát na obnově regulované pastvy. Situace se tu a tam poupraví pilou, sekerou nebo mačetou, ne však chemickými prostředky.

Odstranění invazních druhů. Máme mnoho zvlášť chráněných území, kde jsou, obvykle z dob před jejich vyhlášením za zvlášť chráněné, hojné různé cizí invazní druhy, které potlačují ekosystémy v nich chráněné. Orgány ochrany přírody proti nim často nic nepodnikají, takže se stav takto špatně chráněných území zhoršuje. Dokud z příslušného území a jeho blízkého okolí nebude odstraněn trnovník akát, borovice černá, borovice vejmutovka, bolševník velkokvětý, křídlatky (výčet je podstatně širší), je případné vyhlášení bezzásahového režimu otevřením cesty k ještě většímu poškozování příslušného zvlášť chráněného území. Hubení akátu, bolševníku, křídlatky apod. ale není procházka růžovým sadem, je to záležitost na delší období a podmíněna vytrvalostí ochránců přírody. Invazními druhy mohou být i živočichové. Ti jsou mnohem pohyblivější než rostliny. Jisté je, že bez úzké spolupráce s myslivci je zde situace neřešitelná.

Konverze nepůvodních porostů k porostům přirozené druhové skladby. Jde klasicky o případ Národního parku Šumava, ale také celé řady dalších zvlášť chráněných území nebo jejich částí, kde přežívají smrkové (ale i jiné) nepůvodní monokultury a zásadně degradují příslušná území. Konverze nepůvodních lesních monokultur je ale záležitost dlouhodobá, spíše na dobu dvou obmýtí, což v podmínkách České republiky je 200-250 let.

Cesta k plnohodnotným zvlášť chráněným územím bude dlouhá a nesnadná, o dopadem sílících klimatických změn nemluvě. Zdaleka ne všude půjde o bezzásahový režim. Vzhledem k existenci některých těžko předvídatelných rizik by mělo jít o bezzásahovost podmíněnou. Zda se k ní česká společnost ale dopracuje, zůstává otázkou.