Národní park Šumava patří k nejvzácnějším klenotům naší krajiny. Najdeme v něm prales se staletými stromy i divokou řeku. V každé roční době nás v parku něco překvapí, protože se před našima očima příroda neustále proměňuje. V našem jihozápadním pohoří se klade důraz na ochranu přirozených proměn takzvaného ekosystému.

Líbezné kopce, lesy naplněné nekonečnou melancholií, potoky a říčky obdařené balvany ... Také voda, co se tetelí v mlze či se promění na prudký liják, tryská pod nohama a z lesních luk dělá bažiny. To vše je Šumava - dědička někdejšího Královského hvozdu. A touhle studnicí ticha, rozjímání a požehnaného odpočinku dnes otřásá fenomén zmaru a zdánlivé beznaděje -kůrovec.

Smrk přede mnou, smrk za mnou...

Šumava patří do oblasti středoevropské lesní květeny, v níž převažuje rostlinné společenstvo vyznačující se malým počtem druhů, zato však velkým počtem jedinců téhož druhu. Pohoří si i přes lidské zásahy podrželo mnohé znaky přírodní krajiny.

V pravěku i středověku krajinu pokrýval hustý souvislý prales ze smrků, buků a jedlí. I když je smrk na Šumavě domácím druhem, dnešní smrkové lesy byly vysazeny uměle v 18. a 19. století. Šumavské smrky dorůstají až padesátimetrové výšky a z některých stromů se získává rezonanční dřevo pro hudební nástroje.

Něco tu nehraje...

A právě smrk - smíšené lesy byly v minulosti vykáceny - je bohužel nejčastějším stromem, který na našich procházkách Šumavou potkáme. Je toho víc, co padlo na oltář minulých věků. Se změnami klimatu na Zemi se - ať se nám to líbí, nebo ne - mění i příroda. Do korun ještě včera zelených stromů skrápěných okysličenou vodou, padají dnes deště kyselé, až se jim svírá jehličí...

Proč tedy do budoucna nesázet víc listnatých stromů, které se na zimu svého zeleného ošacení zbavují a nevstřebávají tak do sebe tolik jedovatých látek z ovzduší? Inu proto, že takzvané horské smrčiny - které, jak název napovídá, rostou ve vyšších polohách Šumavy a najdeme je po celém hraničním hřebenu, tedy v klimaticky extrémním prostředí -jsou jedinými stromy, které dokážou přežít. No - sem tam uvidíme nějaký ten jeřáb a ojediněle i javor klen, ale to je všechno.

Pravda - bezvětří se tu s vichřicemi střídalo po tisíciletí a lesy se po náletech dřevokazného brouka kůrovce časem obnovovaly. Jenže onen „čas" vůbec nemusí být naším pánem, jak se říká. Jestliže si lýkožrout na polomech způsobených vichřicí zalezl pod kůru a rozmnožil se tam, aby s důrazem sobě vlastním zaútočil na stromy zdravé a pochutnal si na nich, potom je něco v nepořádku. Takoví jedinci se totiž (polomy i napadené dosud stojící stromy, které včas neodstraníme) stávají centrem nákazy a dílo zkázy je dokonáno.

Zůstávají-li někteří ochránci přírody na svém stanovisku, že se napadené dřevo odvážet nemá, protože tlející padlé kmeny dávají výživu novým stromečkům, jež se krčí v jejich stínu, položme si otázku. Kolik let v průměru vyměřuje člověku milosrdný čas? Sedmdesát? Osmdesát či víc?

Protože na zádech nosím poctivých šest křížků, i kdybych jaktěživ nehřešil a skálopevně důvěřoval našemu zdravotnictví, které by mě udrželo na nohou a jakž takž při smyslech, abych tyhle stromečky z ekologické kolíbky spatřil coby ztepilé smrky, musel bych mít na hrbu křížků aspoň dvanáct...

Trampoty národního parku

Připusťme, že rezervace a národní parky, jež necháme vyvíjet bez přímých zásahů člověka, jsou nanejvýš důležitým zdrojem poznatků, které od přírody získáme. Lesníkům pomohou při péči o hospodářské lesy, přírodovědcům zase udržet - a nám turistům na vlastní oči zprostředkovat unikátní rašeliniště, ledovcová jezera nebo třeba horské louky poseté cennou květenou.

Stromy si nemohly vybrat

Ochranářská politika Ministerstva životního prostředí ČR a Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, stejně jako obou ředitelů NP Šumava od doby jejich „kralování", tedy od roku 2004 až do 14. února 2011, kdy byl jmenován nový, prozatímní ředitel parku Jan Stráský, vedla k několika žalobám.

Naštvaní lesáci, odborníci i obce (které nemohly nakládat s lesy, jež mají ve své správě), podávali podnět k prošetření důvodného podezření ze spáchání několika trestných činů, zejména poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Také ovšem pro podezření ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

Přeloženo do šumavské skutečnosti: potom, co 19. ledna 2007 orkán Kyrill v NP i v celé CHKO Šumava způsobil obrovské škody, když mu za oběť padl bezmála milion krychlových metrů smrků, svou nečinností zapříčinili přemnožení lýkožrouta smrkového, tedy kalamitního škůdce lesa. To vedlo k současnému katastrofickému stavu v šumavských lesích a k rozsáhlým škodám.

Dodejme, že tak učinili vědomě, protože od začátku, kdy coby ti, kteří rozhodují, vstoupili do vimperské budovy NP Šumava, uplatňovali ideu takzvané bezzásahovosti, to znamená nevstupování na bezmála třetinu parku a ponechání napadených stromů svému osudu. Na bezzásahových územích se tedy poškozené dřevo nesmělo těžit s poukazem, že si příroda pomůže sama...

Dřevo se vypařilo!

Nejasné je i využití milionových dotací směrem k šumavskému parku. Za léta 2007-2010 to činilo cca 1,3 miliardy korun! Odpůrci bývalého vedení parku podali rovněž trestní oznámení, v němž vyčíslují své nejzávažnější podezření. Obracejí se v něm na policii, aby vyšetřila, kam se podělo 186 000 m3 vytěženého dřeva z roku 2007. Pro představu - jsou to tři tisíce vagónů po šedesáti kubících! Zmizelé dřevo totiž údajně zůstalo vlese„nazetlení".

Bonbónek na konec - když hajní přišli do lesa a hledali tlející stromy, v takovém množství je nenašli ani náhodou. Ani nemohli - kmeny byly jako dřevní hmota údajně prodány do zahraničí! Ztráta za domněle tlející dřevo je nejméně 150 až 180 milionů korun.

I proto všichni ti, kteří se staví za nového ředitele Národního parku Šumava, věří, že návrat k původním pořádkům, které bývalý management správního orgánu ignoroval, nebude jednoduchý, zato trvalý.

***

NÁRODNÍ PARK. ŠUMAVA Je největším souvislým komplexem lesů ve střední Evropě. Spolu s Chráněnou krajinnou oblastí Šumava, jejíž byl původně součástí, a německým Národním parkem Bavorský les (Bóhmerwald) na druhé straně hranice pokrývá většinu plochy šumavského masivu, kterému se pro jeho zalesnění přezdívá Zelená střecha Evropy. Založen: 1991, (CHKO už 1963) Poloha: Leží při jihozápadní hranici ČR se SRN a Rakouskem, mezi Železnou Rudou na severozápadě a Zvonkovou na jihovýchodě. Rozloha: 69 030 ha Nadmořská výška: Mezi 600 m (údolí Otavy u Rejštejna) a 1378 m (Plechý). Charakteristika: Lesy zabírají cca 80 % rozlohy parku. Srážkově bohaté klima, polovina ve formě sněhu. Průměrná roční teplota 6,5-2 °C. Tvoří hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Prameniště, rašeliniště, potůčky, bystřiny jsou významnou pramennou oblastí.

EKOSYSTE.iyi. (ekologický, systém) Je to základní funkční jednotka v přírodě, charakterizovaná vzájemným působením živých organismů - rostlin a živočichů, jejich vztahy k vnějšímu prostředí. Ekosystém se skládá ze složky živé, tvořené organismy (tzv. společenstvo neboli biocenóza) a složky neživé, tvořené prostředím (biotopem). Základní funkce ekosystému jsou koloběh látek (tzv. biogeochemické cykly) a tok energie. Ekosystémy lze dělit na přírodní (jezero, les, louka) a umělé (vinice, sad, pole, rybník), které vytvořil nebo se na nich podílí člověk. OCHRANA ÚZEMÍ /. zóna je ponechána přirozenému vývoji bez ovlivňování člověkem. VII. zóně (největší) je cílem veškeré činnosti udržení přírodní rovnováhy a postupné přibližování ekosystémů přirozeným společenstvům. Okrajová ///. zóna je už člověkem značně pozměněna. Klidová území vznikla při zmenšení I. zón. Doposud se do nich nesmělo. Od února 2011 jsou turistům otevřena.

Kůrovec (lýkožrout) Kůrovci jsou drobní brouci (1 až 9 mm) válcovitého nebo oválného tvaru těla, hnědě až černě zbarvení. Jde o podčeleď brouků z čeledi nosatcovití. Dříve byli kůrovci řazeni do samostatné čeledi kůrovcovití. Vyvinuli se na konci druhohor a dnes patří se 6000 druhy mezi jedny z nejrozmanitějších skupin hmyzu. Kůrovci se vyskytují obecně po celém světě v lýku i dřevě naprosté většiny stromů, také uvnitř ovoce, v semenech, v listech, v dužnině větviček i ve stoncích bylin. Patří do čeledi kůrovcovitých, která zahrnuje více než 5000 druhů, z toho na Šumavě bylo zjištěno 26 druhů. Na šumavských smrcích se nejčastěji vyskytuje: lýkožrout smrkový (4,2-5,5 mm) lýkožrout menší (3,5-4 mm) lýkožrout lesklý (1,8-2,6 mm). Najdeme tu však i lýkohuba matného a smrkového a dřevokaza čárkovaného. Většina kůrovců si tvoří ve dřevě systém matečných a larvových chodeb a podle jeho tvaru a průběhu můžeme spolehlivě určovat většinu druhů. Larvy kůrovců se živí buď přímo pletivy živných rostlin, nebo zčásti či zcela podhoubím některých druhů hub, které rostou v komůrkách ve dřevě. Vývojový cyklus lýkožrouta • Brouci přezimují pod kůrou nebo pod napadenými stromy v hrabance. • Při dosažení jarních teplot kolem 15 °C začínají být aktivní. Když se teplota vyšplhá nad 25 °C, hromadně opouštějí svá zimoviště a nastává rojení. Tehdy je můžeme vidět poletovat v přírodě. Začnou nalétávat na stromy, které jsou oslabené. Sameček vyhlodá vstupní otvor a snubní komůrku. Při této činnosti vznikají drobné pilinky (drtinky), které brouci vyhazují ze vstupního otvoru ven. To je první známka napadení stromu.

• Vyhlodání snubní komůrky trvá samečkovi 2 až 4 dny. Po skončení „práce" vypouští do ovzduší feromony, které lákají samičky k páření a zároveň lákají i sámečky k hromadnému náletu na oslabený strom. Sameček lýkožrouta má 2-3 samičky. • Po spáření samička vyhlodá matečnou chodbu, do níž bude snášet vajíčka a která začíná ve snubní komůrce. Pro každé vajíčko vykousne do stěny chodbičky důlek a po snesení vajíčka ho přihrne drtinkami. Samička snese průměrně 20 až 100 vajíček. • Po 16-18 dnech se z vajíčka vylíhnou larvičky, které se živí lýkem napadeného stromu a kolmo na matečnou chodbu hlodají larvální chodbičky. Jak stárnou, rostou a zvětšuje se i jejich chodba. • Doba žíru larev je 6 až 30 dní. Potom larvička vyhlodá kukelní kolébku a zakuklí se. Nakonec se vylíhne brouk lýkožrouta, který dospívá asi 20 dnů. Při tom požírá zbývající lýko v okolí. Když nemá co žrát, prokousne se ven a nalétává na nové stromy... • Celý cyklus od jednoho rojení k druhému trvá 7 až 10 týdnů. „Šumavský" lýkožrout je schopen utvořit 1-2 pokolení za rok, na jednom stromě se může vylíhnout 150 až 200 tisíc jedinců. Snese i teploty hluboko pod bodem mrazu, dokonce může zamrznout v ledu... Na Šumavě se kůrovec vyskytuje stejně dlouho jako populace smrku - osm tisíc let! Smrk se dokáže bránit Ve chvíli, kdy se lýkožrout zavrtá do kůry a naruší pryskyřičné kanálky, vyvalí se na něj míza, která ho doslova přilepí a vetřelec zahyne. Zdravé stromy těmito originálními zbraněmi dokáží odolat náletu mnoha kůrovců. Pokud ale nastane kalamita a na strom útočí několik tisíc jedinců, neubrání se ani sebeodolnější strom.