Je-li svitavsko vůbec něčím v širším povědomí známé, pak to určitě nejsou lesy. Je to však chyba, neboť právě v okolí Svitav rostou lesy vpravdě "magické", do kterých byl vstup po dlouhá desetiletí zapovězen.
Nejznámějším geomorfologickým celkem svitavska je Hřebeč - opuková kuesta, po jejíž hraně probíhala historická hranice mezi Čechy a Moravou. Na téměř třech stech hektarech tu rostou květnaté bučiny a suťové lesy s hojným výskytem dnes již extrémně vzácného tisu. Do 60. let 20.století se na svazích nejvyššího vrcholu Hřebče - Rohu - rozkládal přirozený prales, dnes už po něm zbyla jen odumírající torza v dávno vytěženém prostoru.
Zajímavou ukázkou přírodě blízkých bučin je i fragment starého lesa nedaleko Květné nebo rozsáhlé bledulové olšiny na Králově zahradě či u pramenů Svitavy.
A pak jsou tu dva lesní komplexy, o nichž lze hovořit jako o "zakázaných". Ten první z nich je malinkým lesíkem, izolovaným mezi poli, hned za Svitavama. Na mapách je označený jako Bažantnice, ale místní mu neřeknou jinak, než Vodárna.
Na první pohled neúhledný lesík skrývá několik prvorepublikových vodárenských staveb, studní, které jímaly pitnou vodu pro celé město. Na území Vodárny se totiž na povrch dere hlubinná voda, kterou nebylo potřeba nijak upravovat - rovnou se rozváděla vodovdem do domácností.
Začátkem 90. let bylo zjištěno, že v důsledku intenzivního zemědělství na okolních polích došlo k závažnému poškození kvality vod, a to až takovému, že Vodárna musela být, po dlouhých desetiletích, odstavena.
Voda se znovu objevila na povrchu, kde vytvořila jezírka, mokřady i močál. Už před těmi dvaceti lety mi bylo jasné, že ponechá-li se tento prostor samovolnému vývoji, vznikne zde unikátní přírodní společenstvo. Představoval jsem si, jak se ten lesík našich dětských her jednou stane procházkovým místem obyvatel města, ale ve snu by mě nenapadlo, že se tuto moji soukromou představu podaří naplnit nejlepším možným způsobem.
Minulý týden byla ve Vodárně slavnostně otevřena naučná stezka, vedoucí po povalovém chodníku. Vybudovat ji stálo asi tolik, co jinde obce zaplatí za dvě - tři informační tabule. Skoro to vypadá, že ve Svitavách se netuneluje, ale hospodaří - tolik věcí, kolik se tam v posledních letech pro lidi udělalo! Parky, hřiště, dětské koutky, cyklostezky, nové přírodní rezervace, několik kvalitních naučných stezek, kompletní rekonstrukce historického náměstí... zázrak.
Dříve oplocený lesík s přísným zákazem vstupu se otevřel veřejnosti jako přátelský, přívětivý prostor, ve kterém lze procházet suchou nohou mezi rodícími se mokřady.
A to je zatím hotová jen polovina, za rok už bude možné po takovýchto chodnících obejít celou Vodárnu.
... někteří návštěvníci si s chozením po chodníku nelámou dvakrát hlavu... zpravidla je to však vytrestá - blátu se nevyhnou.
Nedaleko Svitav, u Semanína, měli Sověti vojenskou střelnici. Před dvaceti lety tu započal podobný vývoj, jako ve Vodárně. A i zde to dotáhli do konce - doletové plochy střelnice vyčistili, traviny se pravidelně kosí, náletové dřeviny byly odstraněny, vodní režim obnoven.
Dnes už tady rostou i orchideje, jedná se ale také o mimořádně esteticky hodnotnou krajinu. Lesní hřeben v pozadí porůstá rozsáhlý komplex přírodě blízkých bučin, místy pralesovitého charakteru.
Chrámové bučiny rezervace Psí kuchyně. Na úpatí nápadného návrší stávala kdysi lovecká chatka, ve které se připravovalo krmení pro lovecké psy. Kvůli střelnici sem před rokem 89 chodil málo kdo. Nikoho zde nepotkávám ani dnes.
V sotva postřehnutelném, a přitom všudypřítomném, zdání nachu bukových kmenů se dá volně procházet, kobercem z netkaného listí. Botanicky poměrně chudé lesy na neúživných opukách dosahují v říši rostlin svého maxima možná áronem, možná bledulí či nějakým kruštíkem. Zato pro ptáky učiněný ráj!
Velice zvláštní místo, tahlecta Psí kuchyně. Místní pověsti o tomto návrší vyprávějí jako o místu, kde se ztráceli lidé.
Dostat se do bukového chrámu dnes znamená překonat několikakilometrový souvislý pás smrčin všude kolem.
Dodnes pro mě mají tyto lesy zvláštní, zakázanou příchuť - a to jsem je kdysi prolezl křížem krážem, znám je důvěrně.
Chybělo málo a dnes už by tento les neexistoval. I přes to, že zde byla vyhlášena přírodní rezervace, zde opakovaně probíhala těžba v rozporu se zákonem. Vykácet dnes takovýto les je jako zbourat starý kostel... teda nějaký lepší. Katedrálu nejmíň.
Na vzdálenějších kopcích Svitavské pahorkatiny se místy také dochovaly přírodně cenné zbytky lesa; jedním z nich je anonymní "hvozd", tak dobře skrytý pozornosti a vzdálený lidským obydlím, že v něm nikdy nejsou vysbírané houby. Hřiby plesniví u zanikajících pěšin, bez povšimnutí. Nemá to tu žádné pomístní jméno, bez varování se z hlubin monokultury vynoří...
... Prales
Buk, javor, sem tam jedle, tu a tam smrk.
Mykologové si rádi některé informace nechávají pro sebe anebo záměrně matou veřejnost. Asi z pochopitelných důvodů. Někde se uvádí, že tato houbička má u nás jen čtyři lokality. Není nic snažšího, než ji přehlédnout (na fotografii je vidět minimálně šest hub), ale zároveň je téměř nemožné ji míjet - dělá vše pro to, aby rostla někde u cesty, nebo přímo v ní.
Jiné, rovněž odborné, zdroje uvádějí, že jich je po republice naopak neskutečné množství. Jedni ji mají za ohrožený druh, jiní za druh hojný. Někteří ji označují za prudce jedovatou, jiní jen vylučují užití v kuchyni. Pro jedny je endemitem, pro druhé jen zatoulanou houbou ze Srbska.
Zakázané lesy, zakázané houby. Magické houby. Dnes je vnímáme nejčastěji jako zdroj feťákovy radosti, ale ony naši kulturu provázely odnepaměti, byly její pevnou součástí, dokonce ji přímo pomáhaly definovat. Znovuobjeveny byly až koncem 20.století, ale jejich zneužití narkomany je minimální - nelze je najít tak snadno, jako jejich "kopinaté" sestřenky, v trsech trávy.
Lysohlávka česká. Kolik českých národních pohádek a pověstí má asi na svědomí...? A proč je pro dnešní společnost tak nebezpečná? Nejčastěji lidé argumentují tím, že po požití zdrogované oběti vyskakují z okna - jako nějací mladíci kdysi na brněnských vysokoškolských kolejích. Ano, stalo se to... stejně jako se dějí miliony tragédií dnes a denně kvůli alkoholu, po celém světě. Bojíme se malých houbiček, jsou to naši nepřátelé. Kněžna Libuše by si nad tím asi ukroutila údivem hlavu.
Nevím, jak to ve skutečnosti s lysohlávkou českou je; zda je skutečně tak extrémně vzácná anebo naopak tak hojná, že to raději ani nemáme vědět. Každopádně představa, že do lesů, kde rostou, napochodují spanilé jízdy sběračů, mě děsí. Chovám k těm houbám úctu, která pramení z jejich historické role, o níž se však na školách nikdy učit nebudeme. Ze čtyř mikrolokalit, o nichž jsem věděl, se dnes vyskytují už jen na jediné - tam, kde lesníci ještě nerozjezdili během těžby půdu.
Les je stále prostorem, plným kouzel; skutečných kouzel.
Lesy svitavska zřejmě nikdy nebudou nijak zvlášť proslulé, a je to dobře. Díky tomu, že se nachází v oblasti, ve které by je mnoho lidí nečekalo, a jsou dobře schované rozsáhlými monokulturami, se do nich jen tak nějaký turista nepodívá, natož sběrači psychoakivních hub. Vnímejme však ten prostor i s vědomím, že v něm rostou. Tajemné houbičky, které nás provází od počátků civilizace. Nemusíme je najít, a už vůbec je nemusíme jíst, abychom jejich sílu mohli docenit: stačí si zjistit, jak důležité pro naši kulturu a společnost kdysi byly a snažit se dopídit historického okamžiku, kdy se k nim naopak společnost obrátila zády. Je to velice zajímavé a poučné.
Až někdy pojedete kolem Svitav, marně budete ze silnic vyhlížet rozsáhlé bučiny. Přesto tam jsou - a jedny z nejkrásnějších, co znám. Dříve zakázané lesy už jsou dávno volně přístupné, ale na jejich vznešenosti a tajemství to neubralo zhola nic. Naopak. Tady se rodí pohádky.
Pozn.: Podle posledních mykologických průzkumů se zdá, že psychoaktivních hub u nás roste až neuvěřitelné množství. Jakékoli experimentování s nimi může, za určitých okolností, způsobit uživatelům závažné psychické problémy, někdy trvalé. Častější užívání může vést k poškození jater a ledvin. V případě lysohlávek českých je navíc možná záměna se smrtelně jedovatými čepičatkami. Počínání žádného vola by nemělo vést k tomu, aby se z rostlin či hub staly naši nepřátelé - patří do naší krajiny, naší kultury i historie.
