Zajímalo mne, jaký je vztah společnosti k ochraně a ochráncům přírody u našich sousedů v Německu. O odpověď jsem požádal dr. Michala Šípa, který v SRN žije a pracuje a je zároveň dobře obeznámen se situací v enviromentálním hnutí. Níže je ukázka z naší korespondence.

J.S.: Chtěl bych se Vás jako znalce německého prostředí zeptat na jednu otázku, která mne již delší dobu trápí.

V české kotlině je nejhorším proviněním být environmentalistou, ekologem, ekologickým aktivistou, ochranářem, ochráncem životního prostředí atd. Takového člověka zaručeně stihne dříve nebo později hněv lidu. V zákonodárných sborech, v médiích i v internetových diskusích se na výše uvedenou skupinu snáší ty nejhorší urážky a nadávky. Poslanec nebo senátor kritizující a urážející ochránce přírody se většinou setká s nadšeným souhlasem doslova napříč politickým spektrem. Chce-li se člověk vydat všanc různým zběsilým diskutérům a na svou adresu vyslechnout mnoho nelichotivého, pak stačí napsat článek zastávající se Šumavy nebo jiného kousku přírody proti ničení. Přitom je podivné, že takovouto zuřivou reakci nevyvolávají ti, kteří (snad nejen dle mého názoru) skutečně představují hrozbu: neonacisté, rasisté, tuneláři, korupčníci, vandalové, bezohlední řidiči ...atd. atd.

A nyní tedy ta otázka: Je to v Německu obdobné, nebo se jedná o české specifikum, dané složitostí zdejšího vývoje společnosti?

M.Š.: I já vidím ten velký rozdíl - a tím vlastně už odpovídám - mezi německou společností a dnešní situací v Česku. Ta je částečně srovnatelná se situací tady v 70. letech minulého století. Ale jen částečně. Ekologové tu byli tenkrát „naivní snílkové, blázni, kteří nás chtějí zahnat zpátky na stromy”, ale ani tenkrát je nikdo nepodezíral z nekalých motivů, chamtivosti, úplatkářství.

Témata nebyla ve vědě nová, ekologické hnutí rostlo a novináři se tím začali zabývat, začaly vycházet seriózní knížky. Mnohé se ukázalo později jako přehnané, částečně i mylné (umírání lesů, do jisté míry i některé předpovědi z Club of Rome), ale společnost začala brát ekologii vážně, Zelení se stali parlamentní stranou. Ekologové naráželi na odpor, ale zřídka kde na takovou nenávist, jakou je dneska v Česku vidět a jak jí popisujete. Čím to je, nevím. Jistě hrálo velkou roli, že celebrity hlavně z kulturního světa – od pop-hudby až po etablované umění - začaly veřejně a ofenzivně prohlašovat sympatie k různým NGOs, podporovat Greenpeace začalo patřit k dobrému tónu, stejně jako nakupování ekologicky, angažování se v ochraně konkrétních ohrožených zvířat či skupováním pralesních parcel. Politicky to ztělesnila v Německu strana Zelených. A strana německých Zelených nikdy neměla opravdový skandál, dneska je to seriózní silná politická síla (v této podobě ve světě ale také unikum).

Kde je příčina toho propastného rozdílu vůči Česku, jakto že ani Bildzeitung, jistě žádný eko-plátek, by sotva dnes zveřejnil výplody novinářů typu pana Breziny o ochraně přírody. A čím to je, že žádný, ani konzervativní prezident (jako jich byla většina v posledních desetiletích), nemůže mluvit a psát o ekologických hnutích tak pohrdavě a bohorovně ignorovat vědecká fakta, jako to dělá V. Klaus? Ochrana přírody, postup proti klimatickým změnám, šetrný a udržitelný vývoj – s takovými cíli nemá žádný zdejší prezident problém (i když představy o metodách a časových dimenzích jsou rozdílné).

Proč je to tu tolik jiné? To skutečně nevím, společnosti se na jiných oblastech sblížily, jen ta ekologie zůstává nediskutovatelným tématem – zažívám to občas i v soukromých kontaktech. Jak píšete, převažuje odpor, i nenávist, podezírání z nejhorších motivů. Viz NP Šumava, či názory na odpůrce neomezeného růstu velkoprůmyslu včetně ukončení „atomu” atd. Výstup z atomové energie rozhodli Zelení s SPD, pak to vláda Merkelové zase vrátila, po Fukushimě ale přiznala chybu a rozhodla s jádrem v dohledné době skončit. Merkelová je dr. jaderné fyziky. Nepředstavitelné je takové rozhodnutí od Nečase a jeho betonářů.

Zkrátka, v Německu vládne jiná atmosféra. Když na večírku mezi jakýmikoliv hosty prohlásíte, že jste členem Greenpeace či aktivní pro eko-NGOs, tak většinou sklidíte obdiv, v nejhorším to ale nikomu nevadí. I když jste pro bezzásahové rezervace, anebo máte na autě nálepku „Atomkraft nein, danke”, tak to každý přijímá; možná, že bude ten i onen chtít diskutovat, ale bez averze.

To ale neznamená, že v Německu žijí ekologové. I tady platí, že většina lidí si raději koupí auto za 35 000 €, i když by mohli mít z hlediska praktického využití ten samý samohyb za polovinu a k tomu solární kolektory nebo zateplený dům. Že tu přesto na soukromých domech vidíte tolik kolektorů na teplou vodu a fotovoltaiku, má více co dělat s finančními podporami státu. I tady tedy často končí ekologické přesvědčení v momentě, kdy je potřeba otevřít peněženku. A námitky jsou všude stejné: „Moc drahé, nevyplatí se, počkám, až bude něco lepšího, sám stejně nic nezměním”. Ze strany zemědělců a myslivců i tady těžko najdete příznivce hesla „Nechme v rezervacích vládnout přírodu”.

Ale celkově tu vládne konsens: Ochrana přírody je nutná, o metodách a detailech ovšem zdaleka nevládne shoda. Nikdo ale nepochybuje o tom, že ti, co se angažují, mají oprávněné a morálně zcela legitimní motivy. To je tedy ten rozdíl vůči Česku.

---

Dovětek:

Na závěr bych chtěl poznamenat, že účelem tohoto příspěvku není rozpoutat diskusi o „atomu” nebo bezzásahovosti, ale upozornit na skutečnost, že v Německu lze, na rozdíl od České republiky, o těchto tématech hovořit věcně, klidně, bez předsudků a averze.