Má na rameni dvoumetrový hliníkový žebřík, na sobě tmavou kombinézu. Jednou rukou si přidržuje žebřík, v druhé nese ptačí budky. Miroslav Dusík je budkař. Tohoto profesionálního ornitologa můžete potkat v královéhradeckých městských lesích.
„V dnešním kulturním lese nemají dutinoví ptáci kde hnízdit. Kdyby tady budky nebyly, tak tady zpívá až sedmkrát méně samečků. Hájí tak své teritorium," vysvětluje jarní koncert v okolí Miroslav Dusík. Bez rozmýšlení rozezná po hlasu ptačí druhy. „Támhle je to sýkora koňadra, z druhé strany pak sýkora modřinka a slyším také babku. Pod cestou pak zpívá budeníček menší," otáčí se na lesní cestě za hlasy ptáků. Při takové koncentraci druhů mě napadá otázka, jak je možné, že si jednotlivé druhy nekonkurují. Hned se mi dostává odpovědi: „Každý sbírá potravu jinde. Sýkora koňadra loví hmyz na silnějších větvích uvnitř koruny, sýkora modřinka a úhelníček sbírají hmyz naopak po obvodu stromu na nejtenčích větvičkách, brhlíci zase lezou po kůře, po silných větvích a další druhy loví při zemi." Za posledních deset let se počet budek v městských lesích zdvojnásobil na 1 700, což zvýšilo množství ptactva. „Sýkorky a další ptáci jako vrcholoví predátoři dokáží snížit populaci škůdců až o 90 procent. Když se někde objeví ohnisko škůdce, zvětší se koncentrace hnízdících sýkorek. Jakmile škůdce zlikvidují, ptáci se opět rozptýlí," vysvětluje termín ekologická ochrana lesa Miroslav Dusík. Podle něj najdeme v příměstských lesích až sto druhů opeřenců.
„Vášnivým ornitologem jsem už od klukovských let. Chtěl jsem studovat přírodovědeckou fakultu, ale na začátku 70. let jsme celá třída odmítli vstoupit do Socialistického svazu mládeže a nikdo jsme nedostali doporučení pro přijetí na vysokou školu," vzpomíná. Živil se jako agronom, po revoluci založil farmu na chov hmyzu a hlodavců. Přitom jeho hlavním koníčkem byla ornitologie. „Ekologickou ochranu lesa s budkami jsem dělal přitom. Posledních patnáct let mě to ale živí," vysvětluje Miroslav Dusík. Hlavními zákazníky jsou Lesy ČR, Agentura ochrany přírody nebo jako u hradeckých lesů město, ale také soukromí majitelé lesů. V celé zemi se stará o 6 tisíc budek.
Budky visí v mladém dubovém lese v rozestupu několika desítek metrů. Ornitolog opírá o strom žebřík a leze k budce ve zhruba třímetrové výšce. Sundává stříšku a nahlíží dovnitř. Tady už sedí na vejcích sýkorka. „Když najdete mládě vypadlé z hnízda, nejlepší je dát ho do nějakého blízkého úkrytu, třeba do hustého křoví. Ono si už rodiče zavolá. Ptáci nemají čich, nemusíte se bát, že by přenesení lidského pachu ptáče odsoudilo k smrti," vyvrací odborník jeden ze zažitých mýtů.
Na dalším stromě je v budce zbytek sršního hnízda. „Někdy budku osídlí sršni, někdy netopýři. Jednou jsem v budce našel hnízdo plšíka lískového," komentuje nález, přitom mu v dlani zabzučí pěticentimetrová samička sršně. Miroslava Dusíka to nevyvádí z míry: „Pro mě jsou to krásní tvorové. Navíc užiteční. Kolonie sršňů dokáže za den zlikvidovat 100 gramů hmyzu, to je stejně jako rodinka sýkorek." Nejvíc práce má při hnízdění. Na jaře je ornitolog v terénu od slunka do slunka. „Některé budky kontroluju jen jednou za rok, mám ale takové, které konroluju čtyřikrát ročně, abych měl o hnízdění dostatek informací. Budky před hnízděním čistím, pak zaznamenám snůšku vajec, líhnutí a u řady druhů také kroužkuji mláďata," říká Dusík.
Jsou budky, které sleduje už 40 let. „Pro odborníky tak vznikl unikátní soubor dat," vysvětluje. Do malého notýsku si dělá poznámky - číslo budky, počet mláďat a stáří, druh. U každé budky je také uvedeno, kde přesně je a na kterou světovou stranu je orientovaná. Miroslav Dusík sám data zpracovávat nestačí: „Moje údaje o hnízdění ptáků dostávají odborníci z České zemědělské univerzity nebo ze zoologické fakulty v německém Essenu. Zájem lidí mě těší, zvlášť když mě v lese potkají a ptají se, co dělám. Čím víc toho lidé o přírodě budou vědět, tím lépe se k ní budou chovat," uvažuje pětašedesátiletý muž, který navzdory časovému vytížení rád pořádá pro děti exkurze. Denně zkontroluje stovku budek. „Chci to dělat, dokud to fyzicky zvládnu. Nejvíc z lezení po žebříku bolí lýtka. Ale pro mě je to jako droga, adrenalin, co v budkách bude. Třeba když objevím netopýry. To, že se daří populace obnovit, beru jako svůj úspěch," přiznává Miroslav Dusík.
