Jak úzce jsou spojeny říše rostlin a hmyzu, nepřipomínají jen vědecké časopisy. Poměrně časté poučení servírují i média, a to nejméně ve dvojím provedení. Tím prvním jsou zprávy o včelách: jak ubývá včelařů, zda včelstva úspěšně přezimovala a kolik z nich naopak podlehlo epidemiím, jaká asi bude cena medu – a jak se případný nedostatek včel projeví slabým opylováním květů, a tedy nižší úrodou. Druhým tématem jsou stravovací návyky lýkožrouta smrkového a schopnost smrkového lesa se s nimi vyrovnat.
Něco jiného než sledovat denní zprávy však je probírat se zkamenělými zbytky rostlin posledních čtyř set milionů let naší planety a hledat na nich vlivy hmyzu, případně jemu příbuzných členovců. Možných podob vztahu rostlin a hmyzu v geologické historii země je astronomické množství. Počínaje tvarem a stavbou druhohorního květu, který během evoluce vyšel vstříc tehdy prosperující skupině opylujících brouků; jejich tvar těla a potravní vztahy se zase naopak snažily přiblížit zmíněnému květu. Tomu všemu odpovídá pojem společného evolučního vývoje zvaného koevoluce, při kterém dochází k vzájemnému přizpůsobování různých organismů.
Právě rostliny a hmyz jsou učebnicovým příkladem koevolucí, a to navzdory tomu, že je velmi obtížné na základě geologického záznamu rekonstruovat vývoj jediného druhu organismů, natož přesvědčivě doložit jejich společný vývoj.
I proto jsem byl potěšen, když se před několika lety mladý český přírodovědec Stanislav Knor rozhodl studovat vzájemný vývoj hmyzu a rostlin v usazeninách třetihorních řek, močálů a jezer na severu Čech. Podařilo se mu získat více než čtyři tisíce listů rostlin viditelně poškozených (nejčastěji zvnějšku okousaných) hmyzem. Poté následovalo důmyslné statistické zpracování, které ukázalo, že s postupujícím vysycháním močálů ubývalo okousaných listů a přibývalo naopak hmyzích hálek – tedy tělísek vzniklých působením vajíčka a larvy hmyzu na rostlinnou tkáň. Ukázalo se také, že byly okusovány častěji listy opadavých stromů než stálezelené. A to bez ohledu na skutečnost, že opadavé listy byly jako potrava k dispozici jen několikměsíců, zatímco stálezelené i řadu let.
Stanislav Knor nedávno shrnul výsledky svého studia v přednášce, která připomněla i jednu obtížně vysvětlitelnou věc: na naprosté většině nalezišť zkamenělých rostlin z geologicky mladších období připadá jeden okousaný list na tři až čtyři zdravé. A zkuste se dnes jít podívat třeba na nejbližší třešeň! Poměr bude opačný; budete rádi, když na tři okousané listy připadne jeden zcela zdravý. Tohle prý v průměru platí ve většině současných rostlinných společenstev.
Nechce se věřit, že by popsaný rozdíl byl způsoben výhradně tím, že okousané, a tedy ošklivé a neúplné listy na nalezišti zkamenělin nikdo nesebere. Nějaký význam to mít musí. A zřejmě to bude něco velmi zjevného. Nežijeme například náhodou v době, kdy je hmyz čtyřikrát početnější či žravější, než byl kdy předtím?
