Pec pod Čerchovem – Prostory, v nichž na vás doslova dýchnou dávné doby a nezbývá vám než obdivovat um prostých lidí, ukrývá bývalá školní budova v Peci pod Čerchovem na Domažlicku.
V jejím prvním patře je totiž umístěno Dřevorubecké muzeum, které vzniklo díky iniciativě Spolku pro ochranu památek Pec, jemuž vyšel v roce 2006 vstříc obecní úřad a poskytl mu prostory pro zajímavé exponáty.
„Prostory se uvolnily po firmě z Waldmüchenu,která tam šila konfekci. Zůstaly prázdné a jednou z možností bylo zřídit v nich malé muzeum. Chtěli jsme, aby se o Peci vědělo, a hlavně jsme chtěli připomenout tradici dřevorubectví," řekl nám za tamní spolek Jan Riederer st. s tím, že se k dřevorubecké tradici hrdě hlásí.
V obci existuje od roku 1909 kaple zasvěcená patronu dřevorubců sv. Prokopovi, konají se dřevorubecké slavnosti a jako poslední přibylo muzeum. Schraňuje předměty, které si dřevorubci sami vyráběli v době, kdy nemuseli kácet či svážet dřevo ze svahů pod Čerchovem. Výroba dřevěného kuchyňského nádobí a hospodářského nářadí, dále dřeváky, kolíčky na prádlo, vřetýnka na přízi, šindelové krytiny na střechy a loučí na svícení se staly zdrojem jejich výdělku. Pecáci byli ve svém oboru vyhlášení mistři. Jejich výrobky byly vyhledávány a zásobovali jimi převážnou část Chodska. A právě vyjmenované dřevěné výrobky je možné v Dřevorubeckém muzeu vidět. A nejen je, ale třeba historickou dřevěnou pračku na prádlo či mandl.
„V muzeu říkám lidem hodně o bratrech Špillarech, protože ukazujeme jejich obrázky, a to hlavně krále chodských malířů Jaroslava Špillara, jehož vyhlášený pojízdný ateliér máme také. Malíř si ho navrhl a nechal vyrobit, aby mohl malovat krajiny i v zimě. Mohl si v něm topit a nemusel nikam stěhovat rozměrná plátna. Přibližuji návštěvníkům historii Pece. Z někdejší Lomikarovy huti máme v muzeu jednu cihlu z vysoké pece, ze sklárny pak kus pánve a skleněné korálky, takzvané páteříky, z nichž se dělaly růžence. Lidé mohou vidět i kredenc paní Špillarové," přibližuje Riederer.
„Prostory už nám nestačí, řadu věcí máme mimo expozici. Majitel Špillarovy vily Luděk Stibral, což je místní chalupář, jehož prastrýc byl malíř Karel Špillar, má vždy obrovskou radost, když někde na burze něco nového sežene a může to dát do muzea," prozrazuje Riederer a dodává: „Je to člověk, který mi nejvíc pomáhá. Spolu také o exponátech hodně diskutujeme ."
Kvůli názorným ukázkám se tento pecký nadšenec naučil řemeslu někdejších břetenářů. „Břetenář, spisovně vřetenář, vyráběl na stávku vřetýnka, na nichž se předlo v době, kdy ještě nebyly kolovraty. Stávku se říkalo také smyčcový soustruh, neboť se na něm pracuje podobně, jako když se hraje na housle," upřesňuje.
Pec pod Čerchovem byla vyhlášená výrobou vokřínů.
„Tak se říkalo dřevěným mísám, bez nichž se neobešla žádná domácnost," vysvětluje Riederer.
Při rozmisťování exponátů v patře bývalé školy měli v Peci dilema. Věnovat jednu malou místnost zařízení z domku rodáka, spisovatele Jana Františka Hrušky, či naopak představit pily, s nimiž dřevorubci pracovali, a také jejich motorové následovnice?
„Nikdy bych nevěřil, že o naše muzeum bude takový zájem i kvůli motorovým pilám. Díky internetu k nám zavítala návštěva až z Ruska a vloni přijeli i Finové. Okolo 20 pil je v expozici, další v depozitáři. Dáváme samozřejmě přednost těm, které používali dřevorubci v lese. Můžeme se pochlubit unikátem, ke kterému se sběratelé a odborníci hned hrnou. Získali jsme ji z Poběžovic, kde zůstala po wehrmachtu. Je to známá značka Festo a pilu používaly ženijní jednotky. Tehdy za války neexistovaly membránové karburátory, a přesto tahle pila mohla jako jediná řezat ve vertikálním i horizontálním směru," líčí.
Podle jeho slov si návštěvníci v Dřevorubeckém muzeu najdou každý takzvaně své.
„Zmiňujeme se i o slavných osobnostech, které zde na Peci byly, ať už herec Oldřich Nový či jeho kolegyně Lída Baarová, nebo malíři bratři Špillarové, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Alois Kalvoda, Ludmila Jiřincová či cestovatel Běhounek," zakončuje Riederer.
