Autor: Jaromír Bláha
Rubrika: Čtenář- reportér
Na začátku ledna jsem v rozhovoru pro Deník vysvětloval, proč usilujeme o snížení stavů přemnožené spárkaté zvěře. Na dopisy zveřejněné 11. ledna v Deníku bych rád reagoval. Především musím dementovat tvrzení že "Duha chce vystřílet lesní zvěř", které zaznělo. Nikoliv. Hnutí DUHA v žádném případě nechce jeleny a srnce vystřílet. Žádná "genocida", jak se objevilo v jedné z reakcí, se konat nebude. Tato krásná zvířata do lesa patří a podivuji se nad takovým obviněním. Hnutí DUHA ale upozornilo, že se spárkatá zvěř kalamitně přemnožila. Usilujeme proto nikoli o vystřílení zvěře, ale o snížení jejich stavů na přirozenou úroveň, která umožní odrůstat mladým bukům i jedličkám. Tedy o návrat k rovnováze, ke zdravým lesům.
Je pochopitelné, že takový návrh se nelíbí myslivcům a některým jejich rodinným příslušníkům. S návratem počtu jelenů a srnců k normálním stavům by myslivci lovili několikanásobně méně než nyní, kdy zvěř je přemnožená, klesla by možnost jejich "mysliveckého vyžití". Zveřejněné reakce srší hněvem, agresivitou, obviňováním a urážkami. Zdá se, že jsme potrefeným šlápli na kuří oko. Nebudu odpovídat stejným tónem i rozdílné názory lze vyjadřovat slušně. První zveřejněný dopis zaslal mluvčí Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Šilha. Nenašel ale odvahu, aby se jako mluvčí myslivců také podepsal, označil se za "čtenáře". Budiž. Věřím, že se za nepravdivá tvrzení a pomlouvání sám omluví. Autorem druhého, poněkud zmateného dopisu je "botanik" pan Kubík z Dobříše. Obsah jeho dopisu ale uváděné kvalifikaci vůbec neodpovídá. Kritizuje Hnutí DUHA za to, co dělá i nedělá, aniž by to souviselo s tématem článku. Dokonce i za záchranu známého Trojmezenského pralesa před vykácením. Vadí mu vidět v pralese pahýly uschlých stromů. Zapomíná, že národní park není hospodářský les a prales není smrková monokultura. Kdybychom motorovou pilou bojovali proti kůrovci i v rezervacích, nemáme dnes ani Boubínský, ani Trojmezenský prales. Správa národního parku přitom dokonce zřídila naučnou stezku, aby návštěvníci mohli vidět nejen suché stromy, ale také mladou svěží generaci lesa, která pod ochranou těch starých vyrůstá - divokou, nedotčenou přírodu, koloběh života a smrti při přirozené obnově horské smrčiny. Tak to tam chodilo po tisíciletí...
Popravdě řečeno, byli to právě botanikové, kteří na problém kalamitně přemnožené spárkaté zvěře a neúnosné poškozování lesů spásáním mladých stromků a rostlin veřejně upozornili, když apely lesníků nenašly na úřadech odezvu. Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů, které podepsalo přes 300 expertů včetně mnoha významných botaniků, prezentoval mimo jiné i ředitel Botanického ústavu Akademie věd docent Jan Kirschner. Tato dosud největší výzva jmenuje přemnožení spárkaté zvěře mezi čtyřmi kritickými příčinami špatného zdravotního stavu našich lesů, celý text včetně podepsaných odborníků najdou čtenáři na http://lesy. drosera.cz. Tvrdá data o likvidaci mladých stromečků přemnoženou zvěří pak přinesla studie Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů a potvrdila je Národní inventarizace lesů. Žádný z mysliveckých funkcionářů, kteří proti nim protestují, výsledky sčítání poškozených stromků nedokázal vyvrátit. A tak místo faktických argumentů přišly urážky. Proč tedy chce ekologická organizace snižovat stavy jelenů a srnců v lesích: Jejich počty vzrostly za posledních čtyřicet let na 195%.
Stromečky vyrostlé ze semínek spase zvěř dřív, než je lesníci zaevidují, a než je mohou před zvěří ochránit. Z vysazených sazeniček listnáčů a jedlí 61% zvěř okouše, i když se je lesníci snaží chránit oplocenkami a repelentními nátěry. Přitom právě listnáče a jedle v lesích naléhavě potřebujeme, abychom zlepšili jejich zdravotní stav. Smrkové a borové monokultury totiž nejsou na rozdíl od smíšených lesů odolné, chřadnou a podléhají nejrůznějším kalamitám. Díky přemnožené zvěři ale listnáče mizí a méně chutné smrky zůstávají. Situace je rok od roku horší - poškození sazeniček buků a dubů se za posledních pět let zdvojnásobilo. V dospělých porostech smrku je zvěří poškozen téměř každý pátý strom.
Poraněním kůry, které zvěř působí, se do kmene dostává hniloba a stromy předčasně hynou. Narušené porosty pak plošně rozvrací vítr. Pan Kubík protestuje proti "vraždění" zvěře. Tomu rozumím. Krom lidí, kteří zvěř loví pro zábavu asi není nikomu pomyšlení na odstřel jelenů a srnců příjemné. Ale jak to jinak udělat, aby zvěře bylo tolik, kolik les sám uživí? Dříve regulovali početnost jelenů vlci a početnost srnců rysi. Lidé šelmy vystříleli jako "škodnou", aby jim neujídali z talíře a mohli sami lovit o to víc. Pak nechali jeleny a srnce přemnožit a mohli lovit ještě víc. Kde tomu bude konec? Až zvěře bude tolik, že sežere v lesích všechno co může a myslivci jí budou vykrmovat i v létě, aby nepomřela hlady? Podle mého názoru musí snížení stavů zvěře na únosnou míru provést myslivci, kteří jsou za to zodpovědní. A stát musí změnou mysliveckého zákona a vyhlášky nastavit taková pravidla a kontrolu, aby již nemohlo znovu dojít ani k přemnožení zvěře, ani k jejímu vyhubení. Jestli někdo vymyslí, jak to udělat jinak, bez střílení, budu rád. Mně se zatím jiný recept najít nepodařilo a věřte mi, že radost z návrhů na přechodné zvýšení lovu nemám.
Pan Kubík v závěru dopisu píše: "Do české krajiny patří vlk, medvěd, nebo rys stejně jako srnka či pampeliška". V tom se shodneme. Kéž by tu opravdu byli. Pokračuje však: "Domnívám se, že zvířat a rostlin se v naší krajině vyskytuje tolik, kolik jich je příroda schopná uživit." V tom se bohužel mýlí. Vlk tu již s výjimkou Beskyd není. I když je třeba při procházkách lesem nevidíme, jelenů a srnců je naopak v našich lesích tolik, že ovlivňují přežívání dalších druhů rostlin a zvířat. Výzkumy již i potvrdily, že nadměrné spásání mění strukturu lesů a připravuje tak nepřímo o domov mnoho druhů ptáků. Zároveň jim ubývá i důležitých zdrojů potravy. Obdobně spárkatá zvěř plošným vypásáním ničí byliny, včetně ohrožených druhů. A co je nejhorší, znemožňuje schopnost samoobnovy lesa. V některých rezervacích již sedmdesát let nevyrostla nová jedle. Každou mladou jedličku jeleni sežerou, přitom staré stromy už pomalu přestávají plodit semena a odumírají. To vše si mohou čtenáři ověřit. Běžte na jaře do lesů a podívejte se, kde klíčí ze semínek malé buky, duby či jedle. A běžte se na ta samá místa podívat na podzim. Mladé stromečky tam již nenajdete.
