Že je les naším národním bohatstvím,o tom snad nikdo nepochybuje. Skutečně,je to vedle nerostných surovin naše největší přírodní bohatství,které v současné době máme. Navíc,bez lesa si jen těžko dokážeme představit mnohé,čemu říkáme „ostatní funkce lesa“ a které mnohdy bereme velmi samozřejmě. Chceme jít na houby? Kam?Inu,do lesa. Chceme si užít klidu a zaposlouchat se do ptačího švitoření? Kde? Inu,v lese. Kde se bere kyslík v ovzduší? Inu,přece z lesa!A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Proto také les a lesní hospodaření bylo ve druhé polovině 20.století pod drobnohledem nejen společnosti,ale i jejích orgánů moci. Stále se vylepšoval stávající lesní zákon,doplňoval se novelami,usneseními i nařízeními,která většinou vycházela z poznání vědeckých a odborných ústavů,bádajících o lese. Byl udržen trend z konce třicátých let,kdy se přešlo na vysazování smíšených kultur, které se přiblížily původní skladbě lesa. Samozřejmě,dělaly se i chyby,třeba v tom,že se někdy osivo dováželo z daleka,z ciziny a vypěstované sazenice se jen těžko přizpůsobovaly našim klimatickým podmínkám. Kladů i chyb by se samozřejmě dalo vypočítat více,ale důležité je to,že se k nim přihlédlo při tvorbě nového zákona.
Následující zákon č.166/1980 Sb.,o lesích a lesním hospodářství spolu s prováděcí vyhláškou č.17/1961 Sb., upravil komplexně hospodaření v lesích vplném rozsahu. Byl stanoven pojem lesní fond,stanoven způsob vedení evidence,povinnost rekultivace,byly stanoveny rozměry holé seče atd. Zákon ale také omezil práva soukromých vlastníků,jejichž lesy mohly být z rozhodnutí okresního národního výboru předány do užívání socialistické organizaci.
Po společenských proměnách v roce 1989 bylo třeba vytvořit nové zásady lesnické politiky i nový legislativní rámec,odpovídající změněným podmínkám.
Proto byly přijaty usnesením vlády České republiky pod číslem 249 dne 11. května 1994 „Zásady státní lesnické politiky“.
Obecná zásada státní lesnické politiky sleduje trvalé zachování lesa pro budoucí generace. V zásadách je zdůrazněno, že les poskytuje nejen trvalou produkci lesa,ale má i veřejně prospěšné funkce. Stát má zájem na trvalém a vyrovnaném využívání tohoto přírodního zdroje a na využívání veřejně prospěšných funkcí ve veřejném zájmu. Předpokladem kvalitního hospodaření v lesích je stabilizace vlastnických vztahů.
Mezi přijaté dlouhodobé zásady patří:
-obnovit a udržet stabilitu lesních ekosystémů,
-zvýšit druhovou diverzitu a přiblížit se přirozené skladbě lesů,
-dosáhnout snížení imisního zatížení lesů,
-udržet a rozvíjet genofond lesních dřevin.
-dokončit obnovu vlastnických práv k lesům,včetně vypořádání náhrad,
-výrazně omezit škody v lesích způsobené spárkatou zvěří,
-napomáhat zvyšování úrovně hospodaření v lesích zejména drobných vlastníků.
Jako součást přijatého usnesení bylo rovněž uloženo sloučit kompetence státní správy lesního hospodářství a ustavit jeden ústřední orgán státní správy lesů -ministerstvo zemědělství. Ministerstvu životního prostředí zůstala nadále působnost vrchního státního dozoru ve vztahu k lesům jako k základní složce životního prostředí.
Navíc,ministerstvo životního prostředí pečuje prostřednictvím správ národních parků o lesy v areálech těchto nejzachovalejších částí naší přírody. Což zdaleka není nejjednodušší záležitost. Už jenom stálá diskuse o tom, zda kácet stromy napadené kůrovcem,což v hospodářském lese je běžná záležitost. Nebo vhodnost osiva,druhová skladba lesa,či dokonce problematika množství spárkaté zvěře a přítomnosti predátorů této zvěře. Ano, mám na mysli velké šelmy,jako jsou medvěd,vlk a rys. Stačí jen sledovat stálou,někdy velmi prudkou,výměnu názorů na tato témata.
V přijatém materiálu byl mimořádný důraz položen na veřejně prospěšné funkce lesů a podporu státu k jejich zabezpečování ve všech formách vlastnictví. Prostředky k zabezpečování veřejného zájmu jsou ekonomické,například motivační,kompenzační,dotace,úhrady vzniklé újmy při omezení vlastníků lesů apod.
I když však byl položen důraz na veřejně prospěšné funkce lesa,ani dnes se neobejdeme bez jeho základní funkce,a to je produkce dřeva. Aby lesní hospodáři dokázali skloubit tyto dvě zdánlivě protichůdné funkce,je zapotřebí stálého lesnického výzkumu. A ten je v současné době velmi drahý. Přesto by se však na něj nemělo zapomínat. Z moderního hlediska objasňuje mnohé,co jsme dosud o lese nevěděli a co je podmínkou toho,aby se les stal skutečně lesem a nejenom plantážemi (v tom nejhorším slova smyslu)na »výrobu« dřevní hmoty,jak si to mnozí představují.
Další prostředky jsou legislativní. Některá ustanovení omezují vlastníky lesů z veřejného zájmu na bázi zákonů. Závěrečná část »Zásad státní lesnické politiky« je věnována privatizaci lesů. Je konstatováno,že jde o posttransformační proces a částečná privatizace lesů je úkol dlouhodobý. Kritériem vhodnosti lesů k privatizaci je míra veřejného zájmu. Ve vlastnictví státu by měly zůstat lesy převážně tam,kde veřejný zájem dosahuje významné úrovně,a lesy,kde by finanční účast státu za omezení vlastnických práv byla neúměrně vysoká.
Z přijatých zásad státní lesnické politiky vycházelo i zpracování nového zákona o lesích. Tento zákon č.289/1995 Sb.,o lesích a o změně a doplnění některých předpisů byl od doby jeho platnosti (l. ledna 1996)později několikrát upravován. V mnohých případech se i ukázalo,že soukromé vlastnictví lesa nemusí být vždy lesu ku prospěchu. Někteří vlastníci,kteří získali les restitucemi či divokou koupí,hleděli na něj jako na zdroj rychlého získání finančních prostředků a leckdy káceli dříve,než došlo k obmýtí. A v některých případech se vyhnuli i novému osázení plochy podle lesního hospodářského plánu.
Z uvedeného stručného přehledu vyplývá,že legislativě věnující se hospodaření v lesích a jejich ochraně byla věnována pozornost již od středověku,i když je nutno si uvědomit,že prvotními snahami bylo uchovat samotnou existenci lesa a trvalé ekonomické přínosy a zisky,které les poskytuje.
Přesto je hodno pozornosti,ale rovněž i pochopitelné, že prvními zvláště chráněnými územími na našem území byly rezervace lesnické. O vzniku nejstarší rezervace v Evropě rozhodl vlastník lesů,hrabě Jiří Augustin Langueval Buquoy,na návrh svých lesníků,již v roce 1838 na území Žofínský prales a Dobrá voda v Novohradských horách. Cílem vyhlášení jejich ochrany byla snaha »zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody,vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení«.
O dvacet let později -v roce 1858 -zřizuje na svém šumavském panství kníže Jan Schwarzenberg,rovněž z iniciativy svého lesnického personálu,další pralesní rezervaci Boubínský prales.
Vůbec celá řada našich zvláště chráněných území je postavena na dokonalé ochraně lesa. Aje celkem jedno,zda se ten les nachází v opuštěné příhraniční krajině,kde se velmi dobře vyhlašovala a vyhlašují i velkoplošně zvláště chráněná území,nebo na území velkých měst,jako je Praha,kde řada rezervací patří do rámce městských lesů, tvoříce jejich základ a nejzachovalejší části.
