Peter HIMIČ, komentátor
--------------------
Když se den střídá s nocí život Evropanů stráží pestrobarevná směs světel ulic, výkladních skříní a reklam. Ale přece je i na starém kontinentě místo, kterého se civilizace jakoby vůbec nedotkla. Jsou to Východní Karpaty. Kraj, který je i dnes zahalený tajemstvím a legendami. Ve Východních Karpatech je všechno dříve. Hodiny i minuty. Noci i dny. Východ i západ slunce. Kdy nad hřebeny, který je společným hraničním bodem Polska, Ukrajiny a Slovenska vychází slunce, v Bratislavě, Budapešti a ve Vídni ještě vládne tmavá noc. Náš život má podob, ale každou pouze na chvíli a potom je nenávratně ztracená. V tomto se čas zastavil anebo aspoň běží zpomaleně. Jeho tvář se zásadně nemění století. Je to království divoké zvěře, ve kterém vládnou zákony přírody a projevy civilizace jsou tu jen okrajovou dekorací. Bukové vrchy a lesy v pohoří Vihorlat jsou představitelé právě takové neporušené fauny a flóry. Salamandra skvrnitá se prodírá listy podzimního lesa, ale život tu nerušeně plyne v čase všech 4 ročních období. Ani sníh nepřeruší jeho kontinuitu. Pod sněhovou pokrývkou žije dále svůj vlastní život. Karpatské bukové pralesy. Stromy, které si pamatují víc než kroniky, letopisy či /nesrozumitelné/. Deset lokalit, které jsou v zápise UNESCO. Stopy k šesti z nich vedou na Ukrajinu. Čtyři jsou na Slovensko. Vihorlat, Halešová, Sužice a Rožok. Dostat se například do lokality Rožok, která leží severovýchodně od Uliča není vůbec jednoduché. Rožok svůj název dostal asi úplně oprávněně. Nevedou sem žádné turistické chodníky. Tato divočina naštěstí ani člověk s turisty jednoduše nepočítaly. Co člověk najde, když vystoupí z mlhy? Zdravý les, přičemž většina stromů ještě stále roste anebo je v optimálním věku. Domov pro srnčí i jelení zvěř. Revíry rysů, divokých koček, vlků i medvědů hnědých . Buky staré 240 let. 300leté jedle a 500leté javory. Když ustoupí zima, v lesích se opět probouzí život. Datel černý se chystá na námluvy, aby se mohl pářit, musí si vyhloubit 40centimetrovou dutinu. Trvá mu to čtyři týdny. Sova dlouhoocasá pozorně sleduje les, ve kterém se možná právě teď plazí užovka stromová či zmije severská. Zedníček bělokrký je její potravou jen zřídka. Pralesy ve Východních Karpatech nabízejí mnohoúhlé podoby života i spolužití jednotlivých živočichů či rostlin. Život tu plyne bez člověka. Lépe řečeno i bez člověka. Jaký by to byl les bez vody, která mu dává život. Odkud by vzaly zeleň tyto stromy bez pramenů, potoků či nádrží, anebo bez deště. Dá se vyčíslit krása tohoto lesa jednoduchým konstatování, že je to 500 druhů hub, 200 druhů mechů a 100 druhů lišejníků? Jsou věci, jejichž hodnota se opravdu nedá vyčíslit. Ani čísly, ani penězi, ani slovy. Kdybysme se na lesy Východních Karpat podívali očima odborníka, můžeme tu vidět všechno možné. Například rozestup i výšku stromů anebo jaké stromy rostou v jaké nadmořské výšce. Jak žijou a jak umírají stromy. Jak roste jejich nová generace. Jak vlastně spolupracuje tato unikátní sociální skupina rostlin a živočichů. Datel bělokrký hledá potravu. Stromy se vzdávají listů. Všude kolem se právě rodí anebo umírá. Zubr /výpadek signálu/, největší evropský suchozemský savec může vážit až 900 kil. Na naše území se vrátil po více než 500 letech, tedy pokud budeme věřit legendě, že posledního zubra ulovil král Matěj Korvín na konci 15. století. Faktem však je, že na Slovensku žije pouze ve Východních Karpatech. O zápise slovenský a ukrajinských bukových pralesů v seznamu světového a přírodního dědictví UNESCO rozhodl výbor světového dědictví na 28. července 2007 na zasednutí v novozélanském /nesrozumitelné/. Zápis byl roku 2011 v Paříži rozšířený o staré bukové lesy Německa.
