Každý občan naší země musí dodržovat jasná pravidla daná zákonem. Je ovšem území kde řád platit nemusí a každý správce či ministr si může nakládat s pravidly podle svého uvážení. Tato oblast se nazývá Národní park Šumava.

Šumavský park byl zřízen usnesením vlády v roce 1991 a od této doby čeká, v souladu s ústavním pořádkem, na vyhlášení a uspořádání svých náležitostí zákonem. Absence zákona o Národním parku Šumava má za následek letitý spor, který nemá v naší zemi obdoby. Umělé kůrovcové kalamity na ploše větší než 20.000 hektarů, které změnily na dlouhá desetiletí tradiční podobu šumavské krajiny, jsou toho důkazem.

Vláda České republiky a ministerstvo životního prostředí zastávají názor, že Šumava specifický zákon nepotřebuje s tím, že preferují vlastní koncepční řešení, kterým má být novela obecného zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) Změna obecného zákona o ochraně přírody a krajiny je určitě nutná pro sjednocení institucionálního prostředí národních parků a jejich základních pravidel, není však schopna vyřešit specifika Šumavy.

Pouze na Šumavě jsou součástí parku intravilány obcí, ale i rozsáhlé majetky měst a obcí. Dalším specifikem je fakt, že Šumava má rozlohou 68.000 hektarů, zbývající tři národní parky celkem 44.000.

Pouze Šumava je na rozhraní 3 států - Česko, Německo, Rakousko a v případě Rakouska jde o území bez zpřísněné ochrany přírody. Pouze na Šumavě je příroda před člověkem uzavírána, zatímco v ostatních národních parcích funguje turismus jako hlavní ekonomický motor příslušného regionu.

Pouze na Šumavě neexistuje plnohodnotné propojení příhraničních regionů v rámci Schengenské úmluvy, takže zde ani čtvrt století po pádu železné opony nemůžeme hovořit o dokončeném evropském integračním procesu. Velmi důležitým rozdílem je i skutečnost, že šumavský a krkonošský park je každý v jiné managementové kategorii dle Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN). Zásadním je i fakt, že Šumava byla nejvíce postižena poválečným uspořádáním a železnou oponou. Ekofundamentalistické koncepce sice tento stav oslavují, dokonce se jim podařilo tento názor prosadit do Plánu péče o Národní park Šumava ustanovením o opuštěné krajině, ale jde spíš o nešťastný, než koncepční směr.

Ministerstvo životního prostředí deklaruje, že budou specifika národních parků řešena podzákonnými normami – vyhláškami. Ministerská deklarace má však dvě zásadní mezery. První je, že žádná vyhláška dosud neexistuje, i když z logiky věci vyplývá, že takové vyhlášky měly být předloženy k projednávání souběžně s návrhem novely zákona. A ta druhá je, že zejména Šumava má negativní zkušenosti s jejím řízením formou neustálých změn podzákonných předpisů. Deset dosavadních ředitelů šumavského parku, to je nekonečná změna koncepcí, měnících se podle ředitelů, ministrů a politických aparátů, to vše posvěceno podzákonnými předpisy.

Nekonečné změny pravidel vedou ke stálému plýtvání státních finančních prostředků vložené do této krajiny. Pouze jasný a neohebný zákon spolu s jasně nastavenou zonací tomu mohou zabránit. O to víc mě napadá otázka: ,,proč někomu vadí jasná pravidla a řád?"