Letos je na konci letopočtu osmička. Pro Čechy osudová, alespoň se to tak říká. Neplatí to samozřejmě o všech „osmičkových" rocích. Rád bych jeden připomněl, protože by se na něj možná zapomnělo. A byla by to škoda, neboť šlo o vpravdě důležitý mezník.
Řeč je o roce 1838. Tenkrát majitel novohradského panství na jihu Čech hrabě Buquoy vyhlásil přírodní rezervaci Žofínský prales. Bylo to vůbec poprvé v českých zemích, dokonce poprvé v celé Evropě, kdy někdo vyňal část území z lesního či zemědělského hospodaření a ponechal je samovolnému vývoji. K neobvyklému nápadu vyhlásit rezervaci, a to byl v první polovině 19. století zcela neslýchaný krok, přivedli Buquoye lesníci. Ti ho upozornili na prastaré porosty nedotčené těžbou. Osvícený hrabě se rozhodl prales zachovat pro příští generace.
Není důležité, že později, když byl majitelem panství jeho syn, hrozilo pralesu úplné vymýcení. Ani to, že došlo ke zmenšení chráněné plochy z původních třiceti osmi hektarů na necelé dva. Důležité je, že k vyhlášení došlo a že postupně vznikaly další chráněně plochy. Zpočátku pomalu, třeba proslulý Boubínský prales byl vyhlášen až o dvacet let později, shodou okolností také v „osmičkovém" roce 1858. Po něm přišly další rezervace.
Léta prošla a dnes jsou u nás stovky chráněných území. Z toho čtyři národní parky, šestadvacet chráněných krajinných oblastí, stovky přírodních rezervací a přírodních památek. Co všechno dnes vlastně chráníme? Zdaleka to nejsou jen části přírody ponechané vlastnímu vývoji. I když pralesy stále patří mezi přírodní perly, na jiných lokalitách ochránci proti lesu bojují. A jako boj to i vypadá. Kupříkladu do přírodní památky Na plachtě u Hradce Králové opakovaně vpouštějí tanky a nákladní auta! Narušují povrch, aby nezarostl kravinami a lesem. Právě narušený povrch vyhovuje vzácným obojživelníkům, motýlům nebo rostlinám.
Zkrátka dnes chráníme nejenom původní přírodu, ale i krajinu, kterou člověk přeměnil v minulosti. A to všechno začalo v jednom „osmičkovém" roce před 180 lety.
