POHLEĎ Až do slovenských Nízkých Tater si jezdí Jindřich Holub z Pohledě na Havlíčkobrodsku vybírat dřevo. Potřebuje ho na ruční výboru šindelů.
„Z čím vyšší nadmořské výšky strom je, tím je dřevo na šindel kvalitnější. Strom roste pomaleji, dřevo je hutnější a šindel pak déle vydrží," vysvětluje Holub, který je starostou malé obce, správcem i průvodcem selského muzea Michalův statek v jedné osobě.
Zanedlouho jeho jméno rozšíří seznam Mistrů tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina. Právě za tradiční postupy při výrobě šindelů. Střešní krytinu totiž vyrábí ručně, původními nástroji a bez moderní techniky.
O výrobu dřevěných šindelů se začal zajímat v roce 1994. „Začínali jsme s opravami Michalova statku a potřebovali jsme novou střechu. Zajel jsem proto za starými šindeláři na Hlinecko a ti mě to naučili," líčí.
Hned první kousek, který sám vyrobil, se mu povedl. „Dříve to uměl každý, na výrobě totiž není nic složitého. Navíc já jsem měl tu výhodu, že se v naší rodině pracovalo se dřevem po několik generací."
Střechu na zmíněný statek nakonec nechal vyrobit specializovanou firmu. Nicméně krytinu na vlastní chalupu si už dodal sám. „Mám rád tradiční postupy a téměř zapomenutá řemesla. Říkám si, že když se to naučím a budu ukazovat, tak řemeslo třeba přežije o další generaci dál. Ale nejsem si jistý, jestli to v dnešní době ještě někoho zajímá," krčí rameny.
Největším uměním je podle něho při výrobě šindelů vybrat vhodné dřevo. „Dřívější mistři se podívali na strom a už věděli. To třeba já neumím, takže se kolikrát stane, že koupím dřevo a pak zjistím, že se na šindel vůbec nehodí."
Zapotřebí je dřevo, které je dobře štípatelné. „To znamená smrkové, jedlové nebo modřínové. Nevhodná je třeba borovice, protože ta se kroutí a má hodně suků," popisuje Holub charakteristiku jednotlivých materiálů.
Základními nástroji šindeláře byla sekyra, palice, poříz a šindelářský struh. Dnešní výrobci, kteří si nepotrpí na tradiční postupy, si však už pomáhají frézami a cirkulárkami.
Vhodný dřevěný špalek se nejprve rozštípe sekerou a palicí na čtvrtiny až osminy. Z nich se pak odštípají prkénka na palec tlustá. Jedna strana se zbaví kůry a druhá část, pocházející ze středu špalku, se odštípne. Pak se začne pracovat na truhlářské lavici.
„U nás se tomu říká dědek," praví Holub, když usedá na dlouhou dřevěnou stolici, jež slouží podobně jako svěrák. „V minulosti se na tom dělaly třeba násady na hrábě či dřeváky. Bylo to skoro v každém stavení." Prkénko upevní, vezme do ruky poříz a dřevo začne po celé délce vyrovnávat, přičemž jednu ze dvou dlouhých hran lehce z obou stran zešikmí. Pak vezme do ruky šindelářský struh a na druhé hraně vytvoří 1,5 centimetru hlubokou drážku. „Správnou hloubku poznám podle toho, že druhý šindel, který vezmu, do drážky hezky zapadne," ukazuje a pro názornost ještě předvede, že dva šindele u sebe opravdu drží.
Vyrobené šindele se pak uloží na hranici, nechají se vyschnout a za několik týdnů se mohou přibít na střechu. „Šindele byly v minulosti dražší než došky, protože každý hřebík se ručně vyráběl v kovárně, a to bylo velmi drahé. Dnes je to naopak. Prkénka jsou šíleně drahá a hřebíky koupíte za pár korun," směje se.
Ne na každou střechu se ovšem šindele hodí. „Dříve se dělaly střechy, které měly velmi ostrý úhel sklonu, voda po střeše rychle odtekla a dřevo tolik netrpělo. Na rovné střechy nebo s nízkým sklonem by nebyl šindel vhodný. My máme na Michalově statku šindelovou střechu už patnáct let a jsme s ní spokojení. Občas někde vypadne hřebík nebo šindel praskne, ale to si sami opravíme," dodává.
