Vimperk – V 25. roce po vyhlášení Národního parku Šumava přichází jeho Správa s knihou, která odpovídá na mnoho otázek, jenž se už mnoho let kolem šumavských lesů vznášejí. Snaží se populární a srozumitelnou formou shrnout výsledky monitoringu a výzkumných projektů prováděných v lesích Šumavy v posledních zhruba 10 letech.
„Základem všech informací je podrobný monitoring lesa na 750 trvalých monitorovacích plochách rozmístěných v území ponechaném samovolnému vývoji. Zachycují podobu nejen vzrostlých lesů, pralesovitých zbytků ať smrkových či smíšených, ale i lesních mokřadů a rašelinišť, lesů pozměněných působením lýkožrouta smrkového nebo vytěžených a někdy znovu zalesněných nebo znovu samovolně vzniklých či právě vznikajících," řekla spoluautorka publikace Pavla Čížková ze Správy NP Šumava.
Text přináší také porovnání historických informací o šumavských lesích dosud jinde a v tak širokém kontextu nepublikované. „Odhalí se před vámi podoba předklostermannovských šumavských pralesů a překvapí vás, jak divoké tyhle lesy byly, a že i v nich převažoval smrk a byly plné mrtvého dřeva a přirozené obnovy. Dozvíte se, mimo jiné, že v lesích národního parku se les obnovuje hlavně ze semen tam rostoucích stromů, a že podíl umělé výsadby tvoří z celkové obnovy lesa sotva 5 procent, a to i když zde Správa za 25 let vysázela asi 15 miliónů mladých stromků. Dočtete se, že na Modravských slatích, které byly intenzivně zalesňovány po útoku kůrovce, dnes většina nových stromů pochází z přirozené obnovy, která vyklíčila ještě před odumřením vzrostlých smrků, a že mnohé z přeživších jsou už dnes starší sta let," doplnil Pavel Hubený, ředitel Správy Národního parku Šumava, který se na vydání knihy podílel také svými dlouhodobými monitoringy.
Nová publikace odhalí tajemství šumavského lesa, spočívající v existenci pomalu rostoucích stromů, které díky svému zpomalenému vývoji dokáží přežívat střídající se generace normálně rostoucích stromů.
Asi tak, jakoby se každý dvacátý novorozenec v lidské společnosti vyvíjel pětkrát pomaleji, než ostatní lidé, a byl přitom schopen se dožít tří století. U šumavských smrků sahají přesně doložená maxima dožití přes šest století.
„Zjistíte tak, že zprávy o tom, že šumavské lesy vznikly umělou výsadbou geneticky nepůvodních smrků, nejsou a ani nemohou být pravdivé. Naopak vás přesvědčíme, že na většině plochy šumavských lesů pořád ještě rostou potomci dávných pralesů. Na reálných číslech si ověříte, že les po gradaci kůrovce a odumření většiny stromového patra nezaniká, ale že se v podstatě okamžitě – zejména díky pomalu rostoucím jedincům, přesouvá do stavu přírodního lesa s vysokou druhovou, prostorovou, ale i věkovou rozmanitostí," vysvětlil Pavel Hubený.
Součástí je řada textů o další výzkumné práci prováděné v šumavských lesích.
Řada autorů zde zachycuje překvapivé informace o dávných odumíráních generací lesa nahrazených populacemi jejich potomků, upřesňuje zprávy ze starých lesnických map nebo vysvětluje shlukovitou a mozaikovitou strukturu přirozené obnovy lesa.
Nová publikace bude k dostání na informačních střediscích Správy Národního parku Šumava.
