PETR JEŽEK
Šumavu mám v paměti jako místo, kde jsem se učil klouzat z kopce na lyžích a poprvé si vyzkoušel, že mě nahoru na vrchol sjezdovky může vyvézt vlek s kotvou. Šumavu mám spojenou také s hejny much, která nás někdy koncem 70. let pronásledovala na cestě mezi Belvederem a Hofmankami, když mě děda s babi vzali nadýchat se zdravého vzduchu. A mě tehdy tak moc tlačily palce v nových a nevyšlápnutých pohorkách.
Loni jsem na Šumavě zvládnul pracovní dvacetikilometrovou procházku cestou necestou s dobrovolníky, když se učili poznávat stromy napadené kůrovcem. Pro člověka nezasvěceného vypadala vykácená území a uschlé stromy strašlivě.
Jenže když jako nezasvěcený člověk jen zdálky sleduji boj o kůrovce, tahanice o to, jak velké území má být ponecháno jako nedotknutelné svému osudu, nebo v něm také kvůli kůrovci kácet, nejsem z toho moc moudrý. Možná jsem naivní, ale nechci Šumavu jako obrovský zábavní park, ani jako oblast, která je pro všechny uzavřená a vymazaná z map.
