Zdroj: Lidové noviny
Datum: 30.08.2007
Autor: Radovan Holub
Rubrika: Horizont
POLEMIKA
V polemice na téma jediné správné cesty k zelené Šumavě se předseda České lesnické společnosti Štěpán Kalina vyjádřil (Kůrovec na Šumavě: ideologie versus fakta, LN 23. 8.), že na územích smrkových porostů ponechaných samovolnému vývoji se "souše v krátké době rozpadnou, takže holina vzniká rovněž, pouze s malým odkladem".
O tom, jak vypadají oba typy holin - ta po těžbě a ta po uschlých porostech v pásmu horských smrčin -, se může návštěvník Šumavy přesvědčit sám. Stačí pohled z turistické cesty mezi prameny Vltavy a Černou horou směrem ke státní hranici. Stačí pohled z Černé hory na jih, směrem k Velké Mokrůvce a Luznému. Oba typy holin jsou odlišné. Tvoří šev v krajině, jako by neviditelná ruka shůry zipem oddělila dva typy látky. Aniž by turista viděl hraniční mezníky, může krásně sledovat, kudy probíhá státní hranice a jak od sebe dělí dvě odlišné koncepce dvou národních parků.
Les versus planina
Na bavorské straně - té bezzásahové - je to lán nízkých smrčin na Biskupské slati, jež přestály všechny nálety kůrovců a zůstaly zelené. Obě části hraniční slati - česká i bavorská -byly v minulosti odvodněny s cílem vypěstovat tu hospodářský les. Na bavorské straně však podmáčené smrčiny, staré zhruba sto dvacet let, nikdy úplně vykáceny nebyly, patrně kvůli špatné dostupnosti.
Rok 1971 znamenal stop kácení na bavorské straně - byl tu vyhlášen národní park. Na české straně byl les, který slať chránil, bohužel vyholen až k hranici. A byl vysazen nový, který se v těchto podmínkách velice těžko ujímá. Slať byla v posledních letech znovu zavodněna. A za Biskupskou slatí uvidí turista, shlížející pátravým okem z Černé hory směrem do bavorského parku, pás vývratů, uschlých popadaných stromů a stromových kostlivců, trčících k nebi. A pod nimi sice pomalu, ale přece jen se zmlazující les na tělech šedivých, hnijících a rozpadajících se velikánů.
Proč? Protože suchý horský les zůstal lesem - uschlo jen horní stromové patro. Odumřelé dřevo podporovalo zachování biodiverzity a stability lesa. Na odumřelých tělech stromů vědci zdokumentovali zhruba 1500 druhů hub a 1300 druhů hmyzu, jsou tu bakterie, lišejníky, mechorosty. Právě toto tlející dřevo, které v hospodářských lesích chybí, je významnou nikou lesního ekosystému.
Na české straně, kde bylo všechno beze zbytku vytěženo, jen nekonečné plochy pařezů, tráva a občas smrček, bojující s trávou o přežití. Na jedné straně les nezmizel, i když vypadá jinak, než jak jsme zvyklí. Na druhé straně těžko zalesnitelná planina. A dnes je už jasné, že na bavorské straně se les uchytí dřív, rychleji a bude velikostí a druhově rozrůzněnější. Na naší straně bude horský les vznikat podstatně hůř. Proto se nyní snažíme koncepce obou národních parků sblížit.
Kam vedou dvě různé cesty
Jde o dva přístupy ke krajině. První cesta je principem národního parku, tedy takové ochrany přírody, k níž se Česká republika mezinárodně přihlásila. Druhá cesta se hodí pro hospodářské lesy.
První cesta vede k stabilním, přírodním zeleným lesům a k dočasné mozaice suchých stromů, která vzniká na omezených plochách (v současné době zhruba 3 procenta výměry NP Šumava). Druhá vede velmi často ke vzniku holin, které opticky možná vypadají přívětivěji, ale pro přírodu jsou malou katastrofou. Na pětině rozlohy Národního parku Šumava jsme dali přednost pohledu na skutečné divadlo přírody. Tohle divadlo není vždycky veselé, to jistě. Ale jeho poslední dějství není konec přírody, ale její nový počátek. Jen to chce trochu trpělivosti.
O autorovi: Radovan Holub, mluvčí správy NP a CHKO Šumava
