Při bližším seznámení s historií Národního parku Šumava se vlastní „Lex Šumava" jeví absolutně oprávněným.
První úvahy o vytvoření národního parku na Šumavě jsou z doby před první světovou válkou, tedy ještě za monarchie. Tehdy měly být v celém Německu a v Rakousku zřízeny tři chráněné přírodní parky: jeden v oblasti Hohen Tauern, jeden v oblasti Šumavy a Bavorského lesa a jeden v Lüneburger Heide, luční a lesní krajině na severovýchodě Dolního Saska. Návrh byl v bavorském sněmu diskutován už v roce 1912.
V prosinci 1938 se v Berlíně zrodil plán národního parku o rozloze 5000 čtverečních kilometrů. Tento rozsah bavorská vláda okamžitě odmítla.
V červnu 1939 byly při třídenním místním ohledání váženy dvě varianty o 3000 km2, resp. 2000 km2. Posuzovatelése shodli na zhruba 2100 km2 a na názvu Národní park Šumava. Z toho připadalo asi 1200 km2 na Bavorsko, 800 km2 na Čechy a 100 km2 na Rakousko.
Hranice parku vytyčovaly státní silnice. Na východě to byla linie Želnava – Horní Planá – Schöneben – Ulrichsberg – Breitenberg.
Plánování začalo už v srpnu 1939 a bylo dokončeno koncem roku 1941. V lednu 1942 ale Göring plány odmítl. Jedním z důvodů bylo, že by muselo být přesídleno příliš mnoho lidí. Nacisté plánovali celkem pět národních parků. Ke zmíněným třem z monarchie přibyly v Rakousku Höllengebirge a v Německu pobřeží Baltu.
V šedesátých letech plány obnovil Svaz ochrany přírody. V roce 1966 došlo dokonce k setkání bavorských, rakouských a českých ochránců na Třístoličníku, což v roce 1969 vedlo k vytvoření Národního parku Bavorský les, ovšem jen o velikosti 123 km2, a v 60. letech k vytvoření Chráněné krajinné oblasti Šumava se 760 km2. Té v této velikosti jen proto, že zdejší obyvatelstvo již bylo vysídleno, ovšem ze zcela jiných důvodů...
Jihočeský park se držel hranic vytyčených v roce 1939. Vzhledem k Lipenskému jezeru ovšem bylo nutné zúžit původní úsek od Želnavy k Schönebenu na linii od plavebního kanálu po státní hranici. Toto rozhodnutí ovšem nemělo nic společného se zvláštním zájmem na ochraně krajiny, protože východní linie parku mohla být bez problémů vedena už od Želnavy po Novou Pec a státní hranici.
Už jen těchto několik málo argumentů stačí k prokázání, že toto území bylo podrobeno ochraně svévolně a není ani vzdáleně srovnatelné s žádným jiným českým národním parkem.
Je zjevné, že ochranáři přírody všech tří zemí stále ještě stojí za plány z roku 1939. Obyvatelé dotčené oblasti nebyli tehdy a nejsou ani dnes do rozhodování zapojeni.
