Nejnovější novela zákona na ochranu přírody a krajiny a s ní související regulace a výčet nepůvodních a invazivních druhů opětovně otevírá řadu systémových otázek se dvěma společnými jmenovateli. Jde především o míru ingerence státu v zájmu ochrany přírody a míru nepůvodnosti flóry a fauny na území ČR. Aktuálně platná a stále se zpřísňující legislativa je totiž stále častěji zatěžována emocemi, které se stále častěji vzdalují od skutečné reality, přičemž obvyklým argumentem pro ochranu přírody je veřejný zájem a důkazem tlak veřejnosti na zlepšování stavu životního prostředí.
Problém je, že ona laická veřejnost je od dění v přírodě značně odtržena, což v praxi znamená, že je velmi snadno manipulovatelná. Jakýkoli rostlinný nebo živočišný druh pak stačí označit za rizikový nebo naopak žádoucí, a tím je do značné míry rozhodnuto o jeho dalším osudu. Stejně tak ale platí, že za rizikové může být označeno jakékoli hospodaření v krajině a následně podléhat nějaké formě regulace. Do třetice pak stále více platí, že nápravu případného nežádoucího stavu má zajistit stát, a to prostřednictvím nebezpečných nástrojů, jako je předkupní právo nebo dokonce vyvlastňování. Značná část veřejnosti bohužel takovým snahám tleská, nebo jí tyto trendy nezajímají. Část politiků se pak obává, že je kritika ochranářských aktivit připraví o popularitu a politické body, takže podporují opatření, jejichž dopad na životní prostředí nejenže nemusí být pozitivní, ale může jej dokonce poškodit.
Celý článek najdete zde
