Když se kácejí stromy pro vánoční trhy, bývám v rozpacích. Chudák strom.
On si celý život roste, přibývá na výšce a v letokruzích, jeho pravidelné větve sílí jako paže dospívajícího muže. Jenže čím bude krásněji rostlý, tím spíš skončí zapíchnutý do betonu na nějakém náměstí či před obchodním centrem. I letos jsem se na kácení stromu pro pražské Staroměstské náměstí koukal mezi prsty. Jenomže tenhle smrk od hájenky na okraji městyse Pecka mě přiměl poopravit názor. Má totiž příběh. Za druhé světové války, v roce 1944, se narodil do rodiny Wolfových syn František. Když mu byly dva tři roky, zasadil jeho táta u cesty vedle hájenky smrček. Uběhlo téměř sedm desetiletí. Když pan Wolf onemocněl, požádal svou manželku, aby strom přihlásila do soutěže, jejíž vítěz ozdobí Staroměstské náměstí. Jeho přání darovat Praze vánoční strom se vyplnilo.
Sám se toho nedožil, letos zemřel.
Popsat, co všechno se stalo za devětašedesát let života jednoho smrku, by zabralo víc než vteřinu, ale méně než věčnost. Zatímco rostl, vystřídalo se na Pražském hradě devět prezidentů. Za Beneše byl zasazen, za Zemana padl. Několikrát se změnil režim a jméno republiky.
Byly to různé události, které hýbaly státem, v němž smrk ztepilý vyrůstal. V roce, kdy byl zasazen, zasáhlo Československo nebývalé sucho. Neúroda byla taková, že ve východní části republiky hrozil hladomor.
Předseda vlády Gottwald vyjednal s diktátorem Stalinem mimořádné dodávky obilí. „Bratrskou pomoc ze SSSR" využila propaganda k posílení pozice komunistů, která dosáhla vrcholu únorovým pučem 1948. Od toho okamžiku osud určil, že smrček prožije většinu života v komunismu.
Nastala kolektivizace, politické procesy, popravy, strach.
Někdy i malé veselí. Třeba když jako pětiletý mohl smrček v létě roku 1952 zaslechnout z nedaleké hájenky rozhlasový přenos z olympiády v Helsinkách, kde běžec Zátopek získal tři zlaté medaile.
Obecně temná padesátá léta se přehoupla do nadějných šedesátých. A když už se zdálo, že bude zábava, vtrhli do republiky „bratři" s tanky, letadly a kulomety. Stromu z Pecky bylo jedenadvacet, když stejně starý opilý polský vojín Stefan Dorna v nedalekém Jičíně zavraždil Zdenku Klimešovou a Jaroslava Veselého. Stalo se to 7. září 1968, sedmnáct dní po invazi vojsk varšavského paktu do Československa.
Přišla husákovská normalizace. Strom rostl, vyhýbaly se mu kyselé deště i kůrovec.
Po jaderné havárii v Černobylu v dubnu 1986 musel devětatřicátník z Podkrkonoší doufat, že se mu vyhne radioaktivní mrak, zlověstně se šířící Evropou.
V listopadu 1989, stár čtyřicet dva let, dočkal se smrk pádu komunismu. A po revoluci se vrátil do majetku rodiny Františka Wolfa, jehož táta smrk zasadil. Když bylo stromu 46, rozpadlo se Československo a vznikla Česká republika.
Koncem února 1998 se mrazivým vzduchem nesl k větvím jehličnatého padesátníka vítězný pokřik, když ve finále olympiády v Naganu Češi slavně zvítězili nad Rusy. Později vystřídal na Hradě Havla Klaus, vláda střídala vládu. Strom rostl do krásy.
V neděli 20. listopadu 2016 se do kmene třicetimetrového smrku u městyse Pecka zakousla motorová pila. Na řezu napočítali 69 letokruhů. Včera jej vztyčili na Staroměstském náměstí, kde se v sobotu v půl šesté poprvé rozzáří. Vyplní se tak přání Františka Wolfa a příběh se uzavře.
Na pražském vánočním trhu mohl smrk z Pecky svítit už loni. Přednost dostal jehličnan z České Lípy, který překážel na parcele, kde mělo vyrůst parkoviště. Ale to je jiný příběh...
